Každý se je učil na základní škole. Pokud jste si ale mysleli, že tam svět metafor a synekdoch skončil, jste na omylu. Jazykové prostředky jsou běžnou součástí každého obsáhlejšího textu. A jejich působiště se neomezuje jenom na psané texty. Možná vás překvapí, že je používáme i v každodenní mluvě. A nemusíme přitom být žádní básníci.
Obsah článku
Tropy a figury: zbytečné slovíčkaření, nebo vrchol literatury?
„…zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit…“
Jazykové prostředky si každý nejspíš spojí s rozborem literárních děl. Poznali jste některé v úryvku z Máchova Máje? Nebo se vám stáhlo hrdlo při vzpomínce na hodiny české literatury?
Někteří z nás se učili prostředky rozpoznat v básních, jiní se museli nesmyslně biflovat jejich definice. Proč je ale znalost jazykových prostředků tak důležitá?
Jazykové prostředky nám pomáhají vyjádřit skutečnost, kterou nelze snadno popsat obvyklým způsobem. Často se jedná o emoce, jedinečné úkazy a pocity. Právě proto se s nimi setkáme hlavně v básních. Snaha básníků zachytit nezachytitelné je možná právě díky tropům a figurám.
Nejznámější druhy tropů
Trop je druh jazykového prostředku založený na přenášení významu. To znamená, že použijeme jedno nebo více slov k vyjádření nějaké nové či jiné skutečnosti. Někdy jde o pouhou záměnu slov, jindy o složitější opis. Že vám z toho jde hlava kolem? Pojďme se podívat na konkrétní příklady.
Metafora
Přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti. Jestli vám u metafory také hned naskočí tato definice, máte dobrého pamatováka. Co si ale pod touhle poučkou představit?
Pro pojmenování určité skutečnosti použijeme název něčeho jiného. Mezi skutečností a použitým názvem však bude souvislost – konkrétně souvislost, která se nějak týká vzhledu.
Uveďme si jednoduchý příklad: Na černé noční obloze se blyštily diamanty. Každému hned dojde, že to, co se na nebi blyštilo, ve skutečnosti nebyly žádné diamanty. V tomto případě jsou diamanty metaforou pro hvězdy. Snadno zde vidíme vnější podobnost: jak diamanty, tak i hvězdy jsou zářivé a oslnivé.
🎓 Zajímavost: S metaforami se však rozhodně nesetkáme jenom v poezii a lyrické literatuře! Kognitivní lingvistika pracuje s tzv. teorií konceptuální metafory. Podle ní používáme metaforické rámce v běžné mluvě, aniž bychom si to uvědomovali. Hledali byste metaforu třeba v tak obyčejné větě jako „Zvedla se mi nálada“ nebo „Skolila ho chřipka“? Teorie konceptuální metafory pracuje s předpokladem, že si určité myšlenkové stavy podvědomě propojujeme s méně abstraktními pojmy. V případě věty „Zvedla se mi nálada“ vlastně funguje pomyslná rovnice dobře = nahoře. O chřipce ve druhém příkladu zase mluvíme, jako by to byla živá osoba.
Metonymie
Pokud jste nezaváhali u definice metafory, nejspíš si snadno vzpomenete i na metonymii. Tu pro změnu vymezujeme jako přenesené pojmenování na základě vnitřní (myšlenkové) podobnosti. Kde je tedy rozdíl?
Označovaná skutečnost a metonymie už si nejsou podobné „na pohled“, ale mají nějakou přímou souvislost. Metonymii často odhalíme až tehdy, když si ji v kontextu představíme doslovně.
Už jste někdy poslouchali Dvořáka? Dali si v hospodě dvě plzně? Nebo o vás někdo roznesl drb, až to věděla celá vesnice? Tak právě v takových situacích jste se mohli s metonymií potkat. Ve skutečnosti jste totiž neposlouchali Antonína Dvořáka osobně, ale pouze jeho hudbu. V hospodě byste těžko mohli vypít dvě města Plzeň a roznesený drb nevěděla vesnice jako taková, ale její obyvatelé.
S metonymií se kupodivu často setkáváme i v gastronomii. Když si dáte v restauraci kachnu, nepočítáte nejspíš s tím, že vám ji přinesou celou.
Synekdocha
U jídla ještě chvíli zůstaneme. Je libo řízek s bramborem? Nebo svíčkovou s knedlíkem? Byla by škoda, kdybyste na talíři dostali naservírovaný opravdu jen jeden brambor nebo knedlík. V tomto případě už se jedná o synekdochu – použití části za celek. Někdo ji určuje jako druh metonymie, jindy se klasifikuje samostatně.
Vaše oko už jistě prohlédlo, že se snažím uvádět příklady jak z běžného života, tak z literatury. Vraťme se tedy zase na chvíli k lyrice. V básních je synekdocha také hojně zastoupena, a to nejčastěji v podobě části těla, která reprezentuje celou osobu. Nevkročila tam ani noha. Oči se zavřely a šly spát. Bílé zuby se na mě usmály.
Personifikace
Personifikace neboli zosobnění je přisuzování lidských vlastností něčemu neživému. Použijeme ji třeba v obyčejném konstatování o počasí: Dneska je obloha celá zamračená. Dny ubíhají tak rychle, že už prázdniny čekají za rohem.
Vidíte? Ani personifikaci se v každodenní mluvě nevyhneme.
A jak zosobnění nepřehlédnout při rozboru textu? Buďte obezřetní a nenechte se vyvést z míry všemi mluvícími kameny, listy tančícími ve větru nebo slunci, která se ukládají ke spánku.
📢 Pozor: Personifikace se často plete s epitetem (v jednotném čísle epiteton), básnickým přívlastkem. Ten má nejčastěji podobu přídavného jména a pouze rozvíjí určité slovo, není pro význam klíčový. Zatímco věta ‚Kámen zašeptal odvěké tajemství‘ je jasná personifikace, spojení ‚šeptající kámen‘ už by bylo epiteton.
Přirovnání
U přirovnání žádné nástrahy nehledejte, poznáte ho zaručeně podle jednoduchého pravidla. Vždy má podobu „něco je jako něco jiného“. Pro příklad opět nemusíme zajít daleko. Je mazaný jako liška. Čas letí jako voda. Bylo to těžké jako prase.
A v literatuře například: Pálilo to jako tisíc ohňů. Má sílu za dvanáct koní. Potuloval se jako ztracený poustevník.
Oxymóron
Oxymóron, nebo též protimluv, je spojení dvou významů, které si navzájem odporují. V běžné mluvě už se s ním tak často nesetkáme, ale o to více si ho můžeme všímat v literatuře. Jeho funkcí je vyjádřit nějaký paradox, sloučení zdánlivě neslučitelného. Oxymórem je třeba název slavné Moliérovy hry Zdravý nemocný. A pokud se vrátíte na začátek článku, najdete hned několik ukázkových oxymór v úryvku z básně Máj – přesněji řečeno, celý úryvek z nich je poskládaný.
Ironie
Ironii asi není třeba zdlouhavě představovat. Slyšíme a používáme ji běžně. Kdyby si někdo přece jen potrpěl na definicích, můžeme ironii popsat jako úmyslné vyjádření skutečnosti jejím protikladem, často s výsměšnou konotací. V textu se hledá vážně skvěle, obzvlášť pokud neznáme kontext. Proto se pro její zvýraznění v psané formě často používají expresivní výrazy a vykřičníky.
V mluvené podobě (kde také ironii používáme primárně) je snadno rozpoznatelná podle specifického tónu hlasu. Tím je úplně unikátní mezi ostatními jazykovými prostředky – roli při její tvorbě i vnímání nehraje pouze význam a jeho interpretace, ale i zabarvení hlasu mluvčího.
Tys to vymňouknul! Tak pán by si chtěl ještě přidat! To máme ale dneska počasí! Schválně si zkuste věty přečíst nahlas a všimněte si, jak se vám u toho promění hlas.
🎓 Zajímavost: Každý z nás určitě máme toho jednoho kamaráda, který je za všech okolností sarkastický. Jaký je rozdíl mezi ironií a sarkasmem? Cílem sarkasmu je vždy negativní hodnocení – snaha někoho urazit nebo ponížit. Zatímco ironie může být použita s nadsázkou nebo v dobrém, sarkasmus nikoliv. Pokud vám je sarkasmus nepříjemný a nevíte, jak na něj reagovat, mohlo by vám pomoci osvojení základů asertivního chování.
Nejznámější druhy figur
Další velkou skupinou jazykových prostředků jsou figury. Ty na rozdíl od tropů nesouvisí s přenášením významu, ale zajímá nás u nich především forma. Figury jsou založeny na zvláštním uspořádání slov nebo slovních celků. Své místo tak mají primárně v poezii, kde jsou různé způsoby opakování slov žádoucí. Pokud tedy neznáte někoho, kdo by třeba mluvil ve verších, v běžné mluvě se s figurami nesetkáte.
Anafora
Anafora je opakování jednoho nebo několika slov na začátku celku. Onen celek může být jak verš, tak samostatná věta, případně také strofa (větší uspořádaný rytmický celek).
Příklad anafory si uvedeme na básni Tři od Viktora Dyka (sbírka Buřiči):
„Bůh drží s pány, bůh pány chrání,
bůh pánům ovečky do stájí vhání,
bůh plní kapsy, stodoly,
bůh pánům všechno dovolí.“
Epifora
Epifora je jenom reverzně převrácená anafora. Slova či sousloví se neopakují na začátku, ale na konci celku.
Příklad epifory z básně Svatební košile K. J. Erbena (sbírka Kytice):
„Co to máš na té tkaničce?
Na krku na té tkaničce!.“
💡 Tip: Pokud byste chtěli ukázku přece jenom více „ze života“, připomeňte si známou písničku Proměny od Čechomoru. V ní najdeme jak anaforu („A já sa udělám…“ / „A já chovám doma…“ opakující se na začátku slok), tak i epiforu („Přece tvoja nebudu…“ / „Přece musíš býti má…“ opakující se na konci slok).
Epizeuxis
Epizeuxis je opakování slov (případně slovního spojení) přímo za sebou. Často se používá pro zdůraznění toho konkrétního opakovaného slova.
Úryvek je tentokrát z Balady dětské od Jana Nerudy (sbírka Balady a romance):
„Pojďme, pojďme – ale zticha,
ať se matička nevzbudí!.“
Závěrem: V zajetí jazykových prostředků?
Nyní už byste měli bez problému poznat různé druhy jazykových prostředků. Spousta z nich není jen čítankovou záležitostí, ale obklopují nás při běžném používání jazyka. Přitom si často ani neuvědomujeme, že například v restauraci běžně objednáváme jídlo za pomoci metonymie nebo že se podvědomě vyjadřujeme v metaforách.
Pokud vás článek zaujal, zkuste si aktivně všímat toho, co sami denně říkáte. Možná vás překvapí, kolik jazykových prostředků v řeči za jediný den použijete.
