Domů » Podceňování vs. přeceňování: Proč jsou obě alternativy škodlivé?

Podceňování vs. přeceňování: Proč jsou obě alternativy škodlivé?

od Dominika Veselá

Podceňování (se) i přeceňování (se) patří shodně do skupiny tzv. kognitivních zkreslení. O co jde? Je to jednoduché – jedná se o chybný myšlenkový proces, při němž jedinec určité stanovisko buď předpokládá, nebo naopak odmítá, přičemž výsledkem je chybné pozorování (zjednodušeně předsudek, omyl, stereotypní myšlení). Takto problematiku vnímání sebe samých interpretují zkušení psychologové. Osobnostní kouči teorii vysvětlují pochopitelněji:

Člověk, jakožto nejvyšší představitel biologického schématu, má tendence vidět se v lepším (méně často horším) světle. Rád se naparuje, zveličuje svoje schopnosti, představuje si svou nepostradatelnost, a co je nejzajímavější – sám tomu i věří.

🎓 Zajímavost: Nevědomost je podstata kognitivního zkreslení. Člověk si jej neuvědomuje, tj. nedopouští se jej vědomě. Pokud by to dělal, nešlo by už o pouhý myšlenkový chaos, ale o vědomý podvod a manipulaci okolím. Pozorujete-li na sobě vědomou změnu chování, začněte s rozvíjením pozitivních povahových vlastností!

Chybné vnímání vlastní osoby a svých schopností představuje závažný problém nejen v profesním životě. Zavařit si shodně můžete i v rovině osobních vztahů. Jak tyto myšlenkové bludy rozpoznat? Co o nich říkají psychiatři? A proč jsou obě alternativy škodlivé? Vydržte číst dále a dozvíte se vše!

💡 Tip: Zapomínáte v dnešní těžké době na základy spokojeného života? Inspirujte se v našem článku a dozvíte se, jak být šťastný.

Podceňování vs. přeceňování vlastních sil: Co je jejich podstatou?

Na úvod pár řečnických otázek, které nejsou tak úplně řečnické, protože na ně existuje fundovaná odpověď. Z prvního soudku:

  • Proč neochvějně věříme vlastnímu (byť chybnému) úsudku?
  • Proč považujeme vlastní řešení problémů za jediné správné (přestože není)?
  • Proč si myslíme, že jsme nadmíru schopní (i když nejsme)?

Z druhého soudku:

  • Proč se (neopodstatněně) uchylujeme k zesměšňování vlastních sil?
  • Z jakého důvodu si nevěříme, i když k tomu nemáme žádný důvod?
  • Proč si navzdory své inteligenci namlouváme, že nejsme dost dobří?

Odpovědí na všechny výše zmíněné otázky (ano, na úplně všechny!) je, že podléháme Dunning-Krugerovu efektu. Ten říká:

Nedostatečně kompetentní a schopní lidé trpí tzv. iluzorní nadřazeností (tedy tendencemi své síly přeceňovat, zveličovat a nadhodnocovat). Sebedůvěra je jejich doménou. Ačkoli tito lidé podávají slabé výkony, dělají polovičatá rozhodnutí a chybné závěry, nebrání jim to v přesvědčení, že jsou ti nejlepší. Naopak lidé s vysokou inteligencí a skvělými kompetencemi podléhají tzv. iluzorní méněcennosti (tedy tendencím nejen shazovat vlastní schopnosti, ale navíc i vyzdvihovat umění ostatních).

V prvním případě jde o PŘECEŇOVÁNÍ VLASTNÍCH SIL.

V druhém případě jde o PŘECEŇOVÁNÍ SIL OSTATNÍCH a PODCEŇOVÁNÍ VLASTNÍCH.

🎓 Zajímavost: Víte, že za zarputilým přeceňováním vlastní osoby může stát i blížící se syndrom vyhoření?

Tyto myšlenkové pochody jsou natolik fascinující, že si zaslouží detailní prozkoumání. Slibuji, že na konci každé kapitoly se dozvíte něco úžasného!

Ačkoli u druhých osob celkem rychle rozpoznáme nadměrně vysoké sebehodnocení, u sebe samých si jej buď vůbec neuvědomíme, nebo se zdráháme jej připustit.

Přeceňování sebe sama aneb Lidé, kteří neví, že neví

Fenoménem kognitivního zkreslení se zabývali už starořečtí myslitelé, evoluční biologové, nebo matematici. Prohlédněte si následující citáty o přeceňování (respektive podceňování) se. Určitě už jste je někde slyšeli, že?

  1. Vím, že nic nevím. (Sokrates)
  2. Skutečné poznání je znát rozsah něčí nevědomosti. (Konfucius)
  3. Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí. (Charles Darwin)
  4. Problémem současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, zatímco lidé inteligentní jsou plni pochybností. (Bertrand Russell)

Opravdovými experty v oboru sociální psychologie ale jsou američtí psychologové Justin Kruger a David Dunning, kteří v roce 1999 předložili onen fenomenální teorém o kognitivním zkreslení. Vyjádřili se svorně k přeceňování i podceňování, v této kapitole ale rozviňme první jmenované.

„Citronový“ zlodějíček McArthur Wheeler a začátek přelomové teorie, která se nakonec potvrdila

Celé to začalo velice kuriózním případem – Dunning si v ranních novinách přečetl o pokusu jakéhosi McArthura Wheelera vyloupit za bílého dne (!) a bez jakéhokoli maskování obličeje (!!) banku v Pittsburghu. Když ho policie v rekordním čase podle kamerových záznamů dopadla, naprosto šokovaně se bránil slovy:

„Vždyť jsem si potřel obličej citronovou šťávou!“

Davida Dunninga chování nepovedeného zlodějíčka zaujalo – muž byl zjevně naprosto vyvedený z míry tím, že byl dopaden, a skálopevně věřil tomu, že potřením obličeje (i očí!) citronovou šťávou jej učiní neviditelným a kamery ho nezachytí.

To Davida Dunninga přivedlo k prvotní hypotéze: Pokud je někdo tak hloupý, že věří ‚zamlžovacím‘ účinkům citronové šťávy při vykrádání banky, musí ho jeho vlastní hloupost chránit před jejím uvědoměním.

Spojil síly s přítelem z univerzity Justinem Krugerem a postulovali společně 4 jednoduché hypotézy:

  1. Nekompetentní a neschopní jedinci mají tendence výrazně přeceňovat své schopnosti.
  2. Kvůli nedostatku kognitivních schopností neumějí tito lidé poznat schopnosti jiných lidí.
  3. Naprosto si neuvědomují vlastní nekompetenci.
  4. Jakmile u subjektů dojde k zvýšení kompetence a zlepšení schopností, jsou schopni determinovat své předchozí nedostatky.

Své hypotézy dlouhodobě testovali na skupině univerzitních studentů, kteří opakovaně vyplňovali dotazníky, v nichž se ověřovaly jejich znalosti z různých oborů (logika, gramatika, humor). Výsledky psychologové zapsali do grafu, přičemž studenti byli rozděleni do čtyř kvartilů, podle toho, jak si ve zkoušce vedli, a také podle toho, jak na výsledky reagovali. Za zmínku stojí oba extrémy, tedy nejnižší a nejvyšší kvartil.

Motivační řečník a kouč Wayne W. Dryer radil nepodceňovat svou sílu změnit sebe a zároveň nepřeceňovat své schopnosti změnit druhé.

(Ne)překvapivé výsledky testů pomohly americkým objevitelům přednést zcela nový psychologický jev

  • Nejnižší kvartil

Studenti z tohoto úseku nebyli ani po seznámení se s výsledky jak svými, tak ostatních, schopni objektivně posoudit vlastní kompetenci, natož schopnosti druhých. Neustále tvrdě prosazovali „neotřesitelnost“ vlastních odpovědí, tváří v tvář správnému řešení raději sváděli vinu na „nejednoznačnost otázek“, případně „neobjektivnost komise“. Hodnocení vlastní osoby nezměnili ani po sdělení správných odpovědí, zcela tedy zůstali odtrženi od reality.

  • Nejvyšší kvartil

Studenti z nejvyššího kvartilu předem považovali výsledky svých vrstevníků za lepší, ačkoli ještě ani neznali správné odpovědi. Po seznámení se s nimi odpovídajícím způsobem pozměnili své názory, upravili je adekvátně k realitě a byli ochotni nahlížet na sebe v lepším světle. Nikdy však nikoho neodsuzovali, nenaparovali se vlastním úspěchem a stále se chovali velice skromně.

💡 Tip: Chcete nahlédnout do světa úspěšných? Přečtěte si článek o jejich koníčcích a poučte se!

V závěru studie bylo Dunning s Krugerem schopni potvrdit následující:

  • Neschopní často přeceňují své schopnosti.
  • Neschopní po konfrontaci s realitou nejsou schopni pozměnit svá tvrzení.
  • Neschopní nemají dost kognitivních funkcí, aby rozpoznali kompetenci ostatních.
  • Jedinou možností, jak DK efekt překonat, je zvýšit své kompetence vzděláváním a tréninkem.

Laicky řečeno, u přeceňování svých sil platí, že je doménou lidí, kteří neví, že neví. Nejde o vědomé chování, tito lidé mají skutečně myšlení natolik slabé, že si neuvědomují svou nekompetentnost a naprosto vážně vyzdvihují své „skvělé“ vlastnosti.

Citáty o přeceňování hovoří jasně – Čím více si myslíte, že víte, tím omezenější budete.

Podceňování sebe sama aneb Lidé, kteří jsou připraveni uznat, že ostatní jsou lepší

O osobách zvyklých mírně podceňovat své schopnosti můžeme hovořit jako „o lidech, co poznají, když neví, zato nepoznají, když ví“.

Citáty o přeceňování byly již zmíněny, nyní pár mouder o podceňování vlastních sil:

  1. Často se podceňujeme a neuvědomujeme si, že naše znalosti a práce může někomu skutečně pomoci žít lepší život. (Petr Havránek)
  2. Nepodceňuj se tím, že se budeš srovnávat s ostatními. Jsou to právě odlišnosti, které nás dělají jedinečné a krásné. (neznámý autor)
  3. Lichocením je zpravidla vyjádřeno podceňování. (Charles Dickens)
  4. Když podceňujete to, co děláte, lidé budou podceňovat to, kým jste. (Oprah Winfrey)

Dunning s Krugerem ve své studii „Unskilled and Unaware of It: How Difficulties of Recognizing One’s Own Incompetence Lead to Inflated Self-assessments“ popsali typické vlastnosti těch nejkompetentnějších:

  • Vysoce schopní jedinci o sobě častěji pochybují.
  • Vzdělanost a inteligence jde ruku v ruce s pocity méněcennosti a domněnkou, že jste k ničemu.
  • Kompetentní osoby mají tendence přeceňovat ostatní (na úkor sebe).
  • Jejich kognice jim umožňuje kriticky nahlížet na skutečnosti a podle nich upravit svá prvotní tvrzení.
  • Nesetrvávají v nesmyslném bludu a jsou-li přesvědčeni např. o správnosti svých tvrzení, nedělá jim problém tento fakt přijmout.

💡 Tip: Kompetentní? Přestaňte se neustále podceňovat! Přečtěte si článek o přínosném sebehodnocení a sebekritiku dejte stranou!

Zásadní konkluze Dunning-Krugerova výzkumu jest tato:

Stupeň „odbornosti“ (tj. vzdělanosti, inteligence, důvtipu) v dané oblasti koresponduje se schopností objektivně hodnotit sebe i druhé.

Jednoduše – má-li se jedinec oprostit od pocitů nadřazenosti a přestat se nepodloženě přeceňovat (tj. chce-li překonat Dunning-Krugerův jev), musí důsledně rozvíjet své dovednosti tréninkem a vzděláváním se.

Podceňování vs. přeceňování: Proč jsou obě alternativy škodlivé?

Kognitivní zkreslení patří mezi zásadní chyby v myšlenkových procesech, přičemž v jeho důsledku vznikají chybné závěry a deziluze nejen o jiných lidech, ale především o sobě samém.

Podle stanoviska renomovaných psychologů je především přeceňování vlastních sil problémem, k jehož řešení je potřeba spousta sebereflexe, sebedůvěry a touhy jej vyřešit. Psychologové z Michiganské univerzity říkají:

Není snadné přiznat si, že zveličujeme své schopnosti. Mnozí to nikdy nedokáží, protože jim chybí potřebná míra uvědomění. Lidé, kteří neví, neví, že neví. Naopak trpí iluzí, že ví – vše, nejlépe, nejvíce, nejdokonaleji. A chyba? Tu dělají pouze jiní, oni ne!

💡 Tip: Chcete se od DK jevu odprostit? Můžete začít s čerpáním energie z kvalitních motivačních filmů!

Dunning s Krugerem potvrdili zprvu šokující tezi: Naši studenti z nejnižšího kvartilu dosáhli vesměs asi jen 12% úspěšnosti v odpovědích na odborné otázky. Těsně předtím, než se dozvěděli výsledky, odhadovali svou úspěšnost zhruba na 60 až 70 %. Přitom bylo patrné, že jsou o tomto odhadu skutečně seriózně přesvědčeni. Své stanovisko ale nezměnili ani po odhalení správných výsledků! Stále trvali na tom, že jejich úspěšnost je vysoká a nedokázali přijmout realitu.

Hlavní problém? Zkreslené vnímání sebe samých!

O celé problematice vznikl v našich končinách skvělý článek pánů Petra Dombeka a Petra Ludwiga trefně pojmenovaný Mentální mor: Vlastní neobjektivita. V tomto textu (podobně jako v řadě jiných) se dopodrobna rozebírá především fenomén přeceňování se, protože právě to je podle psychologů daleko závažnější než podceňování vlastních sil.

Pánové v dokonale inspirativním článku poukázali na celou řadu charakteristik lidí „jejichž myšlení je zatemňováno absolutní vírou ve správnost vlastních názorů“. Potvrzují, že:

  • Hloupost zabraňuje těmto jedincům uvědomit si, že jsou hloupí.
  • Hlupáci jsou skálopevně přesvědčeni o své inteligenci, přičemž nejsou schopni vést smysluplný rozhovor.
  • Hloupé subjekty (ve studii označované pojmem nekompetentní) nejsou schopné rozpoznat, že je někdo lepší než ony.
  • Proti Dunning-Krugerově jevu se dá bojovat jedině zvýšením své kompetentnosti (tj. soustavným vzděláváním se).

Opak přeceňování, tedy podceňování vlastních sil, také není dobré (zejména pro subjekt), ale méně „ohrožuje“ okolí. Podceňování je obecně přijímáno nelibě zejména z hlediska „promarněných příležitostí, či „nevyužitého talentu“.

Psychologové vysvětlují fenomén podceňování (se) pragmaticky. Říkají, že:

  1. Čím více toho člověk ví, tím více si uvědomuje, kolik toho vlastně neví.
  2. Hloubkovou studií konkrétní problematiky si jedinec stále více uvědomuje, kolik z ní je ještě neprobádáno a kolik mu toho zbývá k pochopení.

Tedy – čím víc toho ví, tím více je v depresi, protože má představu o tom, kolik toho ještě nezná. Stres pak produkuje další tendence podceňovat se.

Přehledné a skvěle zpracované video o tom, proč si nekompetentní lidé myslí, že jsou chytří.

Jak proti Dunning-Krugerovu efektu bojovat?

Na závěr si přečtěte seznam následujících otázek:

  • Setkali jste se s někým, kdo vyprávěl opravdu trapné vtípky a ještě se jim i sám smál?
  • Byli jste někdy svědky tradiční hospodské debaty „o politice“?
  • Kroutili jste nevěřícně hlavou nad konkrétními internetovými diskusemi, kde se to jen hemžilo samými „odborníky“?
  • Slyšeli jste pacientky v čekárně u lékaře „odborně“ debatovat o chorobách a navzájem si „rozdávat“ zaručené diagnózy?

Ano? Pak tedy víte, co „účastníci“ těchto událostí mají společného – je to naprostá nemožnost jim logickými (a vědecky potvrzenými) argumenty vyvrátit jejich „pravdy“. Oni to přece ví nejlépe. Nedělají nikde chybu. A mají právo poučovat ostatní.

Jak se tomu bránit? A dá se vůbec bojovat proti těmto „neotřesitelným pravdám“? Obratem by se dalo zmínit Dunning-Krugerovo schéma, kdy „hlupáka jen těžko přesvědčíte o nesprávnosti jeho úsudků“. On totiž bude zuřivě bojovat „za svou pravdu“. Opravdu zuřivě. A nepoleví! Zatímco kompetentní jedinec po chvíli ustoupí, hlupák bude dorážet dál.

Zajímavost: Někteří vědci si myslí, že přeceňování sebe samých není způsobeno chybou v kognici, nýbrž iracionálním optimismem ve vlastní síly. Schopní lidé naopak odhadují velmi dobře své znalosti, neboť si jsou vědomi vlastních limitů. Jejich nedostatkem je odhadování výkonu ostatních, které přeceňují. Myslí si totiž, že pokud je úkol jednoduchý pro ně, bude snadný i pro ostatní.

Co z výše uvedeného vyplývá? Jedna zásadní věc zcela jistě – pro nekompetentního jedince je situace celkem ošemetná. Nejenom že neví, že je nekompetentní, ale díky tomu, že je nekompetentní, je odsouzen zůstat takový i nadále, neboť si nedokáže své omezené schopnosti připustit. Nějaká řešení ale přece jen existují:

  1. Nemějte názor na něco, o čem toho víte žalostně málo.
  2. Nedogmatizujte!
  3. Buďte otevřeni radám a zpětné vazbě.
  4. Vzdělávejte se (po celý život).
  5. Neobklopujte se společností lidí, kteří nemluví o ničem jiném než o svých superlativech.
  6. Myslete pozitivně!
  7. Zklidněte se a smýšlejte o sobě kriticky (ale ne přehnaně).

💡 Tip: Chcete-li s překonáváním DK efektu začít hned, přečtěte si knihu o seberozvoji!

Otázka na závěr: Víte, jaké moudro vyřkl Forrest Gump kromě toho o bonboniéře? Zamyslete se, případně zhlédněte film ještě jednou, a tímto skvělým mottem se řiďte!

Články, které stojí za přečtení: