Co mám dělat, když nevím, kam život nasměrovat?

To, že se člověk v životě cítí ztracený, je normální. Jsou životní etapy, kdy je to obvyklejší, ale pravda je taková, že to může přijít naprosto kdykoliv. Pokud na vás otázka „co mám dělat“ přišla jednou, je navíc dost pravděpodobné, že se objeví znovu. A co s tím, když takové pochybování přijde?

💡 Tip: Nemějte strach z toho, že nevíte, co máte dělat. Je to normální a navíc je to znak toho, že nad životem přemýšlíte.

Otázka „co dělat v životě“ se objevuje často v přelomových obdobích jako je: 

• výběr vysoké školy
• výběr či změna zaměstnání
• životní jubileum (20, 30, 40, …) 
• když život začne být nepohodlně stereotypní
• emocionálně vyčerpávající 
• když děti odejdou do školy anebo z domova

Příležitostí, kdy se cítíme ztraceně, je v životě zatraceně hodně.

Co mám dělat, když nevím, co mám dělat

1. Přijetí

Nejdůležitější první krok, bez kterého zbytek nebude fungovat, je přijetí. Přijměte, že se takto cítíte a že to je v pořádku. Pamatujte na to, že pojmenovaná emoce nad vámi ztrácí moc. Přiznejte si nahlas anebo napište na papír, jak se cítíte. Nekritizujte se. Soustřeďte se na to, abyste sami sebe přijali i s těmito pocity.

2. Hledání

Dovolte si hledat. Vědomě se rozhodněte, že si dáte pro sebe určitý čas, ve kterém budete hledat. Vyberte si období, které věnujete jenom sami sobě a svému hledání. A užijte si to. Je to vzrušující doba, kdy máte dovoleno experimentovat. Když nevím, co chci dělat za práci, tak se přece do nějaké nepoženu, jenom abych zjistila, že se mi opět nelíbí. Raději si dám měsíc prostor k tomu, abych sama sobě lépe porozuměla a zvolila poté lépe. 

Tipy k nalezení toho, co dělat v životě

Ujasněte si, co děláte, protože to od vás očekává vaše ego nebo okolí

Rodiče, sourozenci, kamarádi, učitelé, všichni toho od vás spoustu očekávají. Měli jste samé jedničky a očekává se od vás, že půjdete na vysokou. Očekává se od vás, že budete mít děti. Očekává se od vás, že budete mít zářnou kariéru a že budete chtít stát manažerem. … U spousty věci nakonec přesně ani nevíte, jaká je vaše vnitřní motivace, jenom víte, že nevíte kudy kam.

Sepište si seznam věcí, které byste chtěli dělat. A poté si k tomu sepište, proč byste to chtěli. Buďte co nejupřímnější:

• Chtěla bych být lékařkou

Protože to je důležité povolání a mohla bych být ve společnosti vážená

• Chtěla bych malovat

Protože máma mě upsala k mnoha malířským kurzům a říká, že mi to vážně jde

• Chtěla bych si otevřít kavárnu a prodávat knížky

Protože mě baví pít dobrou kávu a číst si u toho a baví mě obsluhovat lidi

• Chtěla bych se věnovat online výuce německého jazyka

Protože mi přijde, že němčina je to jediné, co skutečně umím 

Všechny možnosti teďka proberte podle sepsaných motivací. Ihned budete sami vědět, které motivace a které životní cesty vás uvrhnou do verze života, kterou pro vás sice chce maminka, ale kterou byste si sami jinak nevybrali. 

Vyjděte z komfortní zóny a vyzkoušejte něco nového

Když nevím co se životem, tak vlastně můžu dělat cokoliv. Tedy vím, že to, co dělám teď, mě neplňuje a že tímto směrem nechci pokračovat. A pokud nevím, kudy kam, tak prostě vyzkouším něco nového. Zkuste si udělat nástěnku vizí toho, co nového byste mohli vyzkoušet.

Komfortní zóna je oblast činností a míst, které známe a kde se cítíme pohodlně. Tuto zónu je těžké opustit. Cokoliv, co je mimo ni, vyžaduje, abychom dělali něco nového. A něco nového znamená něco neznámého, co pořádně neumíme. Z věcí, které neumíme, jde strach. Právě zde se proto o sobě můžu naučit něco nového, mohu zjistit, co všechno dokážu, přijdu na něco, co mě nečekaně baví, rozvinu jinou část své osobnosti. Možností je mnoho, zkuste třeba nějaký rekvalifikační kurz.

V případě, že vám to čas a závazky umožňují, jednou z nejlepších věcí, kterou můžete pro sebe udělat, je vyrazit do zahraničí. Ne vždycky to bývá jednoduché. Ale žít půl roku jako dobrovolník v zahraničí, zvládnete snadněji, než se zdá. A objevíte věci, o kterých se vám ani nesnilo.

Nebuďte sami

Důvodů k pocitům ztracenosti je mnoho a můžete si být jisti, že tím neprocházíte sami. Nejhorší, co můžete udělat, je myslet si, že všichni ostatní mají život jasný a vyřešený. Pravděpodobně to tak není. Otevřeně si o tom se svými blízkými promluvte. Řekněte jim, jak se cítíte a třeba zjistíte, že oni to mají taky tak. Netrvejte na žádném pozitivním myšlení, buďte upřímní.

Pokud máte pocit, že vás vůbec nic nebaví a uvnitř sebe cítíte pouze apatii ke všemu kolem vás, promyslete, zda si o svých pocitech nepromluvit třeba i s terapeutem. Může se jednat o jeden z příznaků syndromu vyhoření anebo deprese a rozhodně není dobré to podcenit. Život v dnešní době je náročný a pomoc profesionála může problém vyřešit odborněji a rychleji než články na internetu. Máte-li pocit, že to tak může být, neváhejte a zkuste někoho kontaktovat.