Původně farmaceutka, dnes žena, která učí lidi, aby se uměli sami uzdravit: Veronika Ambrožová se s námi podělila o to, jaká byla její cesta od tradiční medicíny k vedení lidí, aby uměli porozumět sami sobě a svému životu a nemoc se naučili vidět jako cestu ke změně. V článku se dozvíte více i o její osobní cestě k růstu a anebo o tom, co chystá do budoucna.
Obsah článku
1. Jaká byla vaše cesta k vedení lidí k sebeuzdravení?
Řekla bych, že celoživotní. Jako dítě jsem chtěla být doktorkou, v patnácti jsem začala s bylinami podle herbářů, ale přišly mi „slabé“, protože já chtěla léčit všechny a všechno. Nejen rýmy, kašlíky a spálené prsty. Tak jsem začala studovat farmacii a naprosto věřila medicíně a lékům. Medicínu jsem vnímala jako jedinou, správnou léčbu a považovala za blázna kohokoli, kdo by chtěl k léčení použít cokoli jiného než rady pana doktora a krabičku léku z lékárny.
V posledním ročníku na univerzitě v rámci praxe v lékárně jsem si ale začala všímat, že s tou neochvějnou účinností medicíny to není až tak růžové a práce v lékárně na plný úvazek mě následně přesvědčila definitivně.
Pokračovala jsem tedy dál a hledala metodu, která by dokázala léčit všechny a všechno. Vystudovala jsem homeopatii a zaobírala se celou škálou dalších léčebných systémů. Od těch, které pracují přímo s tělem, až po psychoterapii, kdy jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik metody Cesta (The Journey®). Stále jsem ale nenacházela metodu, která by dokázala léčit všechny a všechno.
Až jsem se dostala k psychosomatice. A všechno do sebe začalo zapadat. Poznání z medicíny a farmacie, z ostatních léčebných systémů včetně psychoterapie.
Psychosomatiku jsem hltala s vášní jako kdysi dívčí romány. Jenže k mému nemilému překvapení se opakovala dost často tatáž situace. Člověk přišel s otázkou, proč je nemocný, já mu vyložila jeho symptomy, člověku užasle „spadla brada“, jak přesně jsem popsala, jaký je jeho život a že opravdu prožívá to, o čem mluvím, nicméně žádné velké uzdravování se nekonalo.
Dalších pár let zkoumání tohoto jevu mě dovedlo do dnešního bodu, kdy se domnívám, že moje sebelepší odpověď nebude nikdy tak dobrá jako třeba i „špatná“ odpověď, kterou si ale dá člověk sám. Proto jsem místo dávání odpovědí začala naopak lidem klást otázky.
Vlastní odpověď je v „jazyce“, kterému člověk sám nejlépe porozumí, vyjadřuje obsah, který ho nejsilněji osloví, a tedy nejúčinněji vede k reálnému kroku, který právě teď potřebuje udělat, aby se mohl uzdravovat.
2. V čem přesně spočívá váš přístup a co účastníky ve svých kurzech a sezeních učíte?
Kdybych to měla říct jednou větou, řekla bych: Vedu je k tomu si odpovědět na otázku: „Proč jsem nemocný a co s tím mám udělat?“ a odpovědi uvést prakticky do života.
Abych to vysvětlila.
Nemoc je podle mé zkušenosti způsob, jakým člověk mluví sám k sobě, aby si důrazně ukázal, že některá část jeho života je „nemocná“ a volá po uzdravení. Tou nemocnou částí života může být například postoj, ať už sám k sobě nebo k okolí. Také naše vztahy – tedy to, jak se chováme k druhým a jak dopouštíme, aby se oni chovali k nám. To, že děláme něco, co je nám „proti srsti“. A nepřeberné množství dalších zcela běžných životních situacích.
Tedy nejprve člověk potřebuje zjistit, která část jeho života je v čem „nemocná“. To je to „PROČ jsem nemocný“. To samo o sobě ale k uzdravení nestačí.
Účelem nemoci totiž je naše vlastní snaha přimět se ke změně. ZMĚNA nemocného způsobu žití ve zdravý způsob žití je tím uzdravujícím prvkem. Proto účastníky vedu především k tomu, aby podnikli reálné kroky v praktickém životě a provedli tak onu kýženou změnu nezdravého života ve zdravý.
3. Čeho byste chtěla dosáhnout a jaké jsou vaše cíle do budoucna?
Přála bych si rozšířit povědomí o tom, že i za dramatickými projevy nemocí nejsou žádné osudové a neovlivnitelné příčiny nebo nepředvídatelní a neporazitelní původci. Ale zcela obyčejné každodenní situace. Tedy, že každá nemoc má zcela praktické řešení.
To ukazuji na reálných příbězích, které najdete v rubrice Příběhy příčin nemocí. Příběhy vypovídají o tom, co bylo to osobní PROČ, CO S TÍM daný člověk udělal a jaká nastala ZMĚNA jeho zdravotního stavu.
Věřím, že tímto zjištěním, že v podobě nemoci před námi nestojí žádné neporazitelné monstrum, ale řešitelná situace, bude pro každého snazší posbírat odvahu začít se také uzdravovat.
Co se týče plánů do budoucnosti, tak momentálně je to dotvoření webu. Teprve nedávno jsem se totiž rozhodla svoji práci převést do online prostoru. Proto zatím na mých stránkách ještě zdaleka není všechno to, co již dřímá v „zákulisí“.
Na mých stránkách je nově zdarma ke stažení ebook Můžeš sám/uzdravit svou nemoc, který je stručným pojednáním o tom, na jakých principech a „důkazech“ stojí moje tvrzení, že i vy můžete uzdravit svou nemoc.
Co se týče dalších projektů, tak připravuji ebook, jehož pracovní název zatím je Překážky v uzdravení aneb jak je zdolat ve dvou krocích. Což je interaktivní příručka vedoucí čtenáře k překonání svých bloků v uzdravení, spolu s možností mojí osobní podpory a konzultací.
Dále chystám emailový kurz na Zjištění příčiny nemoci.
4. Co pro vás byly přelomové mezníky v životě a v kariéře?
V životě to určitě bylo početí dcery, její narození a život s ní. Ačkoli je dítě plánované a chtěné, počátek mateřství byl pro mě nejhorší životní etapou. Dobou temna a velkého utrpení. Věděla jsem, že mám na výběr z několika možností. Můžu zešílet, zabít sebe nebo zabít ji. Nebo můžu udělat to, co mi život poslední roky nenápadně nabízel také jako „možnost“. Tou možností je na každou byť sebehorší situaci hledět jako na příležitost. Příležitost k růstu. A paradoxně tou hrůzou poporůst ke šťastnějšími životu.
Zvolila jsem si růst. Nastalo tornádo situací, emocí, vhledů a pochopení. Mnoho mých dosavadních přesvědčení a postojů bylo rozmetáno na prach. Za celý život jsem nepochopila tolik, jako za první rok od jejího narození. A moje malá „velká“ učitelka, mě školí dál. A já se teď už učím ráda. Protože již mám mnoho zkušeností, že tento „růst“ je vždycky směrem ke stále šťastnějšímu a spokojenějšímu životu, takže ačkoli může být v určitých etapách života i velmi nepříjemný, vždy stojí za to ho podstoupit.
V kariéře byl pro mě zlomem odchod z lékárny. Doslova mě týralo, že v rámci klasické medicíny sice horem spodem pacienty léčíme (podáváme léky), ale velmi málo uzdravujeme. A iritovalo mě, že máme tu drzost vydávat to za jedinou správnou léčbu. Především u chronických nemocí medicína naprosto nesplňuje moji představu významu slova „léčit“. Měla jsem pocit, že mi takto život protéká mezi prsty a dostala jsem strach, že zemřu dřív, než vůbec stihnu začít žít.
A tak ačkoli jsem se hrozně bála, že se bez svého lékárenského platu neuživím a „skončím pod mostem“, odešla jsem s rozhodnutím, že už nechci dělat práci jen pro peníze.
Moje další povolání bylo výplatou řádově hluboko pod platem lékárnice, ale s velkým překvapením jsem zjišťovala nejen, že se uživím se stejným standardem jako dosud (což mimochodem matematicky dosud nechápu :-D), ale především jsem zjistila, že vstávat ráno s „těšením se do práce“ je penězi naprosto nevyčíslitelné. Od té doby jsem už neděla práci, která by mě netěšila.
5. Jaký je podle vás klíčový faktor úspěchu?
Víra, že TO JDE. Ta rozhoduje, jestli člověk veškerý čas a sílu použije k nalezení cesty, JAK udělat, aby to šlo, nebo je promrhá nekonečným přemítáním o tom, že je tolik důvodů proč TO NEJDE.
6. Co vám jde snadno od ruky a s čím naopak bojujete a máte pocit, že v tom máte stále mezery?
Snadno píšu, tvořím obsahy ebooků a náplně kurzů. Co mi na můj vkus trvá strašně dlouho a vnímám, že jsem v tom velmi neefektivní, jsou technické věci okolo. Například napsat text je pro mě otázka chvíle, ale dvojnásobek času strávím editováním, grafickými úpravami a technickou obsluhou webu.
7. Jaké jsou tři hlavní trendy vašeho oboru?
Řekla bych, že dávat odpovědi, dávat odpovědi a dávat odpovědi. Tedy ODPOVÍDAT lidem na jejich otázky proč jsou nemocní, proč mají v životě to nebo ono a co s tím.
Podle mě nastal čas přestat dávat druhým odpovědi, ale naopak vést je k jejich VLASTNÍM ODPOVĚDÍM.
Nikdo není ve vašem těle, ve vašem životě, ve vašem způsobu prožívání života. Spousta lidí se sice bude tvářit, že vědí, co potřebujete a jak máte žít, ale nikdo, nikdo, nikdo nekráčí světem „ve vašich botách“. Proto vy jste nejvyšším odborníkem sami na sebe. A tedy jediní kompetentní odpovědět na otázku, proč jste nemocí a jak se uzdravit.
8. Koho byste doporučila sledovat na sociálních sítích? Kdo je pro vás inspirací a prezentuje zajímavé myšlenky?
Bára Englishová, která srozumitelně a lidsky předává poselství o tom, jak si sami tvoříme realitu svého života.
9. Jaké denní rituály doporučujete a jakých byste se naopak chtěla zbavit?
Jediné, co mě napadá, že bych možná neměla dělat, je, při pití kafe sedět rozvalená s nohama na stole. Nicméně mě osobně to neskonale baví, takže necítím potřebu se tohoto příšerně nespolečenského zvyku zbavovat. A když jsem doma, naplno si ho užívám.
Co bych doporučila, udělat si zvyk z vnímání sebe sama. Tedy v každém okamžiku dne dokázat vnímat, co se ve mně odehrává. Co cítím, jaké myšlenky mě napadají, jak na to reaguje moje tělo – kde se něco sevře, zatne, pálí a neomezené množství dalších vjemů.
Pro začátek lze začít s tím, že si člověk nejlépe několikrát za den navnímá sám sebe zrovna tam, kde je. Tedy to lze praktikovat kdekoli a kdykoli i při čekání ve frontě, na MHD, na semaforu, při oblékání nebo při výběru jídla z ledničky. Časem to zvládnete i v těch nejvyhrocenějších situacích.
Toto je podle mě nejúčinnější prevence všech nemocí. Protože tímto sami dobrovolně děláme to, k čemu by nás pak nutila nemoc – NASLOUCHAT SI.
10. Co byste vzkázala svému mladšímu já?
Buď tím, kým jsi. Protože ačkoli ti to nyní připadá jako sobectví, být tím, kým člověk opravdu je, je ta největší služba, kterou lze sobě i všem okolo přinést.
11. Jaká investice (časová a finanční) si myslíte, že vás v životě posunula nejdál?
Z finančních investic to byla každá koruna, kterou jsem investovala do seberozvoje. A z těch časových každá vteřina, kterou jsem strávila v meditaci. Neboť každá z nich mě svým dílem posunula, přesně tam, kde dnes jsem. Nevybavuji si jedinou, kterou bych vnímala jako ztrátu času či peněz.
Stručné odpovědi:
1. Nejoblíbenější citát?
Nikdy neříkej, že něco nejde – vždycky se najde nějakej blbec, kterej neví, že to nejde, a udělá to.
2. Nejoblíbenější autor?
Nemám nejoblíbenějšího autora. Čtu to, co mi v dané chvíli život přinese. Teď mám rozečtený Uprdelismus od Jana Menděla. A ráda se nechám inspirovat, abych to nedůležité dokázala mít zase o kousek víc „u prdele“.
3. Kniha, která vás v životě nejvíce inspirovala?
Alchymista od Paulo Coelho. Jeho přečtení byla pro mě ona pomyslná poslední kapka a já začala věřit, že: „Když si něco přeješ, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ (Alchymista) Od té doby do mého života začaly přicházet zázraky.
4. Koníček, u kterého si nejlépe odpočinete?
Wellness, meditace a masáž. Ideálně meditace při masáži ve wellness 😀
