Empatie je klíčová vlastnost pro navazování a udržování zdravých mezilidských vztahů. Můžeme ji jednoduše popsat jako schopnost vcítit se do druhého člověka a porozumět jeho emocím a motivům. Empatie může být vrozená, ale stejně tak se ji lze naučit a posilovat ji. Přečtěte si, kdo je empatický člověk a jak se stát více empatický. Naučte se techniky, které vám zajistí dobré vztahy, a zamyslete se nad tím, jak k lidem v první řadě přistupujete.
Obsah článku
Empatický člověk a neempatický člověk
Empatický člověk bývá lidmi velice oblíbený. Má kvalitní přátele, dobré vztahy s kolegy, je dobrým partnerem i rodičem. Umí dobře komunikovat, díky čemuž má široké pracovní uplatnění. Je uvědomělý, reflektující, laskavý a ohleduplný. Rozumí emocím druhých lidí, respektuje jejich motivy a jinakosti. Dokáže z výrazu tváře vyčíst, co se druhému honí hlavou. Je podporující a přijímající.
Neempatický člověk se nedokáže vcítit do druhých, často druhým nerozumí, nechápe je, a proto sám bývá často nepochopen. Člověk, který nemá rozvinutou empatii, nemusí být bezcitný, pouze nerozumí citům ostatních a dost možná nedokáže porozumět ani vlastním emocím. Nepřemýšlí nad tím, že jsou slova, která dokáží druhému ublížit, protože jemu samotnému neubližují.
O bezcitnosti mluvíme až v extrémních případech, kdy jedinec může mít nějakou formu poruchy emocí nebo poruchy osobnosti. V této souvislosti se nejčastěji setkáváme s termínem psychopat. Jedná se o člověka bez soucitu, který vše dělá za vidinou vlastního prospěchu. Nedomýšlí důsledky vlastního chování, nezáleží mu na tom, zda někoho poškodí, protože není schopen hlubšího citu. Nicméně rozhodně ne každá porucha osobnosti nebo porucha emocí je takto závažná, často jde pouze o neporozumění společenským hranicím.
Většina lidí, kteří mají nějaké problémy ve vztazích nebo komunikaci, se nepotýkají s absencí empatie, pouze jim chybí znalost aktivního naslouchání. Tento článek vám poskytne tipy, co v komunikaci funguje a co nikoli, co vám pomůže být víc empatický, lépe porozumět druhým a komunikovat s respektem.
💡 Tip: Víte, jaký je rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací?
Empatický rozhovor: 7 tipů jak na to
Vést empatický rozhovor a celkově být více empatický nemusí být těžké. V první řadě reflektujte vlastní emoce, respektujte druhou osobu a její odlišnosti a naslouchejte a přijímejte ji. Inspirujte se následujícími tipy a osvojte si základní techniky aktivního naslouchání.
1. Sebeuvědomění je první krok
Pokud chcete lépe porozumět lidem, měli byste nejdříve porozumět sobě samým. Dokážete si uvědomit, jak se v určitých situacích cítíte? Jaké emoce vámi prostupují? Jaké je to, co právě prožíváte? Jestliže máte problém se vyznat ve vlastních prožitcích a pocitech, zkuste se zamyslet nad tím, jak vaše tělo na emoce reaguje – stahuje se vám hrdlo, máte ledová chodidla nebo motýlky v břiše? Zaměřte se na popis toho, co se děje v těle a přes to se dostanete k emocím.
Jinou technikou může být využití terapeutických karet. Rozložte si karty a vyberte tu, která s vámi nejvíce rezonuje, popište ji a důvody proč jste si ji vybrali. Nebo z karet vytvořte příběh, který vám pomůže vyjádřit, jak se cítíte a proč tomu tak je.
Buddha řekl: “Jsme to, co si myslíme. Vše z toho, co jsme, vzniká našimi myšlenkami. Myšlenky tvoří svět .” To, co si myslíte o sobě nebo o druhých, ovlivňuje vaše emoce, emoce ovlivňují vaše chování a to vše dohromady vyvolává reakci vašeho okolí. Myslíte si, že jste neoblíbení, cítíte se mezi lidmi nesví, straníte se společnosti? Lidé si možná pomyslí, že upřednostňujete samotu a nebudou vás oslovovat. Svoji realitu si vytváříte sami.
💡 Tip: Zjistěte, jak si sestavit žebříček životních hodnot!
2. Vstupte do kůže toho druhého
Podívejte se na svět očima toho druhého. Být empatický znamená umět si představit, že jste v kůži člověka, se kterým hovoříte. Každý je jedinečný ve svojí jinakosti a to byste měli respektovat. Berte druhého vážně, naslouchejte mu, vyjadřujte pochopení, i když s ním tiše nesouhlasíte. Empatický rozhovor zohledňuje, co nejvíce z lidské individuality – gender, věk, etnicitu, rasu, životní prostředí, výchovu, životní příběh a další. Pokud člověka dostatečně neznáte, přistupujte k němu jednoduše jako k odborníku na svůj život, zná se nejlépe, má důvody pro své chování a jeho názory mu dávají smysl.
3. Nehodnoťte
V předchozím odstavci, jsem již zmínila, že každý člověk je odborníkem na svůj život, nemáme tedy právo na to soudit, co je pro něj dobré a co ne, to ví nejlépe on sám. Máme-li pochybnosti, tak se ptáme na záměr a na důsledky. Nedáváme nevyžádané rady, svůj názor pouze nabízíme.
Hodnocením můžete rozumět i fráze typu “Jsi zbabělec” nebo “Jsi stejná jako tvoje matka”. Pokud chcete sdělit hodnotící myšlenku, nepopisujte při ní člověka, ale to, co dělá. Takovou myšlenku se snažte sdělit za použití pozitivního jazyka. Říkejte spíše “věřím, že máš schopnosti, které ti pomohou se postavit tvému kolegovi”, místo toho, abyste řekli “jsi zbabělý, když se nepostavíš svému kolegovi”.
💡 Tip: Poznáte na sobě příznaky syndromu vyhoření?
4. Buďte laskaví
Jak se cítíte, když je na vás někdo milý, když vám někdo zlepší den úsměvem nebo dobrým skutkem? Laskavost plodí opět laskavost. Budete-li ohleduplní, velkorysý a vstřícní, tak svému okolí budete dělat radost a přinesete si do života pozitivní změny. Držte se navíc zlatého pravidla: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ a „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“
5. Vyhněte se předsudkům a stereotypům
Máte tendenci přemýšlet naučenými způsoby nad některými lidmi, protože jsou například moc mladí, jsou z jiné kultury nebo zdědili hodně peněz bez zásluh? Zamyslete se nad vlastními předsudky a vědomě se jim snažte při komunikaci s člověkem vyhnout. Dívejte se na druhého bez prvotního očekávání. Dejte člověku možnost se vyjádřit, poslouchejte ho, mluvte s ním a až následně si vytvořte obrázek o tom, jaký je nebo co vám sděluje. Myslete přitom na to, že tento obrázek je pouze váš, není to objektivní pravda. Každý jsme jiný, jinak vnímáme a jinak vyhodnocujeme.
6. Co během empatického rozhovoru neděláme
Je mnoho způsobů komunikace a chování, kterými druhému člověku dáváte signály, že není přijímaný, není pro vás zajímavý a může se vám přestat svěřovat a vyhledávat vaši společnost. Vyhněte se zejména následujícímu:
- Zlehčování – Vždy člověka berte vážně a nezlehčujte jeho zkušenost. Všichni prožívají jinak a jsou jinak psychicky odolní. Každý má navíc právo se cítit přesně tak, jak se cítí. Nemusíme druhému rozumět, protože nejsme v jeho kůži, ale plně respektujeme, co nám říká.
- Nevyžádané rady – Co člověk to jiná životní zkušenost a jiné povahové rysy, proto každému funguje něco jiného. Uvědomte si okamžiky, kdy váš blízký chce jenom vyslechnout, chce vaši blízkost, nechce slyšet žádné rady a žádná vaše řešení. Nevyžádané rady často působí nátlak k nějaké činnosti. Váš blízký se necítí podpořen, cítí se neschopný a bezmocný.
- Nálepkování – Pokud budete vašemu dítěti často říkat, že je zlobivé, bude se podle toho i chovat, protože se ztotožňuje s tím, jak je svým okolím vnímáno. Totéž platí i pro dospělé jedince. Lidé si běžně určují vlastní hodnotu podle názoru ostatních.
- Psychologizování – Vaše kamarádka vám vypráví o tom, jak se poslední dny cítí špatně, protože má problémy se svým manželem. Vám její příběh připomíná vlastní zkušenost a tak máte tendenci nabízet vysvětlení nebo řešení. “Tvůj muž se k tobě takto chová možná proto, že jsi mu dřív nedala jasné hranice!” Jedná se o hru na psychologa. Bohužel však spíše přesunete pozornost od původního problému jinam a kamarádce nepomůžete.
- Přebírání pozornosti – Pokud s vámi slova druhého hodně rezonují, můžete mít tendence jeho téma převzít a začít mluvit o sobě. Tím však sdělujete, že vás ten druhý nezajímá.
7. Co vám pomůže vést empatický rozhovor
Určitě jste slyšely o prvcích aktivního naslouchání. Jedná se o průběžné reagování na druhého během rozhovoru. Jasně dáváme najevo naši zúčastněnost a to, že druhého přijímáme. Zaměřte se na tyto techniky:
- Tiché naslouchání – Prosté ticho často vytvoří přesně ten potřebný prostor pro sdílení. Stačí, když občas řeknete, že rozumíte a chápete. Je to takto snadné.
- Povzbuzování – Jedná se o fráze říkající “Věřím, že to zvládneš” nebo rozvíjející rozhovor, například: “Můžeš mi o tom povědět víc?”
- Parafrázování – Jinými slovy zopakujete, co vám druhý říká a vyjádříte tak svoji přítomnost a pochopení. Můžete říct třeba “Jestli tomu správně rozumím, tak bys ráda, aby…” nebo “Aha, takže ty myslíš, že…”.
- Normalizování – Snažíme se druhému vyjádřit, že je zcela v pořádku a normální vyjadřovat dané emoce a že by pravděpodobně i jiní lidé v jeho situaci jednali stejně. Dodáte tak člověku pocit, že je tzv. normální a že v tom není sám.
- Oceňování – Jedná se o jednoduchou a účinnou technikou. Řekneme druhému, že je odvážný, že je dobrým otcem, skvělou manažerkou, že se jí daří dobře apod.
- Pojmenovávání pocitů a potřeb – Frázemi typu: “Vnímám, že jsi rozčilená” nebo “Věřím, že v takovou chvíli potřebuješ pomoc, dokážeš mi říci jak?“, vyjadřujeme naše porozumění a zároveň člověka ukotvujeme v přítomnosti.
💡 Tip: Přečtěte si tipy, které vám prozradí, jak se zbavit stresu.
