Martina Marková se věnuje podnikání v oblasti, která ji skutečně baví a naplňuje – ve sportu. Prozradila nám její cestu k úspěchu, koho sleduje na Instagramu nebo také její důležitý milník v podnikatelské činnosti. Bez jakých návyků si neumí představit svůj den?
Obsah článku
1/ Jaký je tvůj klíčový faktor úspěchu?
Pokud chci něčeho dosáhnout, vždy je pro mě důležité vytvořit si plán, jak to udělám. Až teprve díky plánu se pro mě cíl stává reálně dosažitelným. Dále je důležité systematický přístup a věřit procesu. Tady se často stává proces složitějším a zdlouhavějším, protože člověk snadno může ztratit trpělivost nebo začít panikařit v momentě, kdy se úspěch nedostaví hned.
Ani Řím nepostavili za den a čím vyšší cíl je, tím to bude logicky těžší. Pokud by jeho dosažení bylo příliš lehké, nevážili bychom si toho tolik. Nakonec se postupně i utvrzuji v tom, že to, co mě nejvíce ovlivnilo a obohatilo je vždy cesta k danému cíli, nikoliv samotný cíl.
2/ Co je podle tebe nejtěžší na budování své značky?
Není až tak důležité, aby produkt nebo služba sama o sobě byla něčím zázračná nebo úplně nadčasová. Důležité je, aby lidem řešila problémy. Pokud tedy toto naplňuje, stává se automaticky skvělou službou nebo produktem.
3/ Co pro tebe byly přelomové mezníky v životě i v podnikání?
Věděla jsem, že přivést nápad k životu sama nedokážu. Potřebuji tým lidí, kteří mi s tím pomohou. Je důležité si přiznat, že na to člověk sám prostě nestačí. Ne proto, že by to nezvládl, ale proto, že nikdy nebude tak dobrý v oborech, kterým se profesionálně nevěnuje. Toto uvědomění považuji za jeden z klíčových milníků mého podnikání.
Mluvím tedy o rozdělení specializací a rolí. Od marketingu přes samotný produkt, až po někoho, kdo je schopný vést lidi a má vizi.
I mé nápady stále konzultuji se svým partnerem ve firmě samozřejmě. To, že se něco líbí mně, ještě nutně neznamená, že si to někdo koupí. Je důležité přemýšlet jako zákazník.
Samozřejmě, že na začátku je člověk většinou na všechny tyto funkce sám, myslím si, že je dokonce i důležité poznat a vyzkoušet si role sám a mít přehled. Jsem však toho názoru, že specializace je klíčem k úspěchu. Protože kdo se snaží dělat všechno, většinou nedělá nic pořádně.
4/ Kdybys měla určit svoji nejsilnější a nejslabší stránku, jaké by to byly?
Těžko se mi to samotné hodnotí. Některé vlastnosti jsou v určitých oblastech velkým plusem a při jiných situacích jsou zase přítěží.
Tak například má tvrdohlavost a umanutost – jít si za svým, dosáhnout cíle je v rámci cílevědomosti skvělým plusem. Pokud ovšem člověk nepodniká sám, má společníka nebo komunikuje s investory. Ne vždy je tato vlastnost k dobru vzhledem k tomu, že člověk nemůže a neměl by postupovat jako sólista. V některých oblastech a reakcích se měním a rozvíjím.
Dále trpím tzv. overthinkingem, což v praxi znamená, že mi neustále doslova šrotuje hlava a často řeším pracovní věci i během svého osobního volna. Někdy díky těmto okamžikům vzniknou skvělé nápady, jindy ale díky tomu nedokážu odpočívat, v noci místo spánku pracuji a podobně. Vzhledem k tomu, že nemám jasně danou pracovní dobu, musím občas udělat ráznější krok. Někdy si například vyloženě vypínám telefon nebo ho nechám doma, abych hlavu přinutila si trochu odpočinout.
Práce a tvůrčí myšlení mě velmi baví a naplňuje a vzhledem k tomu, že můj společník je zároveň i můj životní partner, je těžké práci a volno rozdělovat. I odpočinek je ale velmi důležitý, uvědomuji si to a pracuji na tom.
Tip: Martina Marková se také věnuje svému Instagramu, na kterém již nasbírala desítky tisíc sledujících. Najdete ji pod profilem @oomartinamarkovaoo.
5/ Koho bys doporučila sledovat na sociálních sítích? Kdo je pro tebe inspirací a prezentuje zajímavé myšlenky?
Tahle otázka je velmi zavádějící. Začala jsem si nedávno uvědomovat, že sleduji spoustu profilů jen z jakési společenské povinnosti. Setkáte se s někým na nějaké oslavě nebo akci, dá vám na sociálních sítích follow, vy jemu/jí a už se třeba nikdy více nesetkáte a prakticky se vlastně ani neznáte a nic vás s tím člověkem dále nespojuje, ale bylo by přeci hloupé mu/jí dát „unfollow“.
Setkala jsem se totiž několikrát i s tím, že si to berou lidé příliš osobně. Urazí se a to může být nepříjemné, což je škoda, protože to, že se s někým v reálném životě přátelím by nemělo znamenat povinnost ho sledovat i na sociálních sítích.
Mnoho z mých přátel například Instagram ani pravidelně nespravují (například můj bratr). Mají například na profilu už několik let staré fotky a jsou sami na svém profilu v podstatě neaktivní. Pouze profil používají ke sledování druhých nebo komunikaci ve zprávách. To je naprosto v pořádku. S přáteli si ale raději zajdu na kávu nebo jim zavolám a zeptám se jich osobně, jak se mají.
Vzhledem k vysokému číslu lidí, které jsem zjistila postupem času, že tímto způsobem sleduji, jsem se často nedostala k profilům, které jsem opravdu cíleně chtěla sledovat a které mi byly velkou inspirací.
Potom jsou tu také profily, které lidé často sledují, ačkoliv je rozčilují. „Ježíš, jak může mít tolik sledujících, když….“, „Co to zase říká za hlouposti…“. A podobně, setkali jste se s tím už? I takovým situacím se doporučuji vyhýbat.
Na Instagramu tráví mnoho z nás opravdu spoustu času. Ovlivňuje velmi zásadně naši náladu a tedy i produktivitu a náš den.
Proto si dovolím nedoporučovat konkrétní profily, ale spíše všeobecně doporučím sledovat ty, které nás nějakým způsobem motivují, inspirují a potěší. Ne ty, které sledují ostatní, tak bych měla taky a podobně.
Je to váš čas, vaše platforma, vaše rozhodnutí.
Člověka, který by vás rozčiloval, byste také na kávu jen tak dobrovolně nepozvali nebo ano?
Stručně a jasně:
Tam, kde začíná spokojenost, končí touha po rozvoji.
Martina Marková aneb já 🙂
Instagram, Lightroom, Spotify, ani nevím, je jich více.
Nikdy jsem to nepočítala ani neprůměrovala. Takže odpovím jen: Tolik, kolik je třeba.
Každý den jinak, ale snažím se, abych spala minimálně 6 hodin, ideálně 8.
6/ Jakou investici do 1000 Kč považuješ jako nejlepší a jakou celkově?
Tato otázka je velmi individuální. Každý cítíme hodnotu peněz trochu jiným způsobem a mají pro nás hodnotu jiné věci. Těžko říct, ale rozhodně bych nikdy nelitovala peněz investovaných do vzdělání, rozvoje nebo zážitku. Samozřejmě by to záleželo od životní situace.
Návyky považuji za velmi důležité. Věřím, že to, co často děláme, nás v podstatě utváří. A to především ty nejmenší maličkosti. Takových absolvuji několik za den. Mezi takové patří například ranní káva.
Potom mají v mém životě místo samozřejmě takové ty větší rutiny jako pohyb, který nesmí v mém životě chybět. Alespoň v podobě procházky v parku. I když se mi třeba nechce a jsem unavená, vždy mám po ní dobrou náladu a radost, že jsem šla. Tělo, ale i hlava pohyb potřebují.
A pak mám samozřejmě spoustu takových, řekla bych, spíš úchylek 🙂 jako například úklid – vše musí mít svůj řád, což je celkem vtipné, protože jako dítě jsem byla strašná bordelářka.
Dále mám tzv. vadu odstraňování jedniček – takhle to pojmenoval můj přítel. Netuším, zda se to nějak reálně jmenuje, ale jedná se v podstatě o to, že jakmile mi svítí v mobilu nepřečtená zpráva, e-mail nebo komentář nemohu jít spát, nemám klid, dokud to nevyřeším. Musím všem odepsat, vše vyřídit, vše dokončit. Což je velmi složité, protože jakmile na jeden e-mail odepíšu, většinou blikne další, ale to už se v podstatě vracíme k odpovědi výše a mému overthinkingu, kterého se snažím zbavit částečně i tím, že se snažím nemyslet na to, že je potřeba někomu ještě odepsat, něco zařídit, na co nesmím zapomenout.
Snažím se tedy vyřizovat záležitosti pokud možno okamžitě. Což je pro druhé podle mě super, jelikož rychle komunikuji a jednám. Pro můj osobní život je to však dosti svazující a pro přítele asi dost často otravné.
8/ Co bys vzkázala svému mladšímu já?
Vše co mám, co prožívám a kde jsem teď, je správně. Nikdy nevíme, co by se stalo, kdybychom učinili jiná rozhodnutí v životě. Jsem pevně přesvědčená, že je to tak správně.
Kdybych nepoznala svého přítele, který žil v Praze, téměř s jistotou bych dnes žila jinde. Tehdy jsem vyřizovala pracovní víza do Hongkongu a plánovala jsem se tam přesunout natrvalo. Vše je ale tak, jak má být.
Někdy si říkáme „proč nám“, když se děje něco špatného možná i nespravedlivého. Ale jsem pevně přesvědčená, že to špatné dává váhu tomu dobrému, ačkoliv je lehčí to říct než prožít. Myslím si, že díky smrti si vážíme života, díky smutku si vážíme štěstí a radosti a díky pádům si vážíme úspěchu.
Takže bych možná vzkázala jen: „Věř svému instinktu.“
