Tabulka nemocí pro invalidní důchod, 3 stupně a jejich procenta

1

Diagnózy pro invalidní důchod samy o sobě nárok nezakládají. Rozhoduje procento poklesu pracovní schopnosti, které z diagnózy plyne, a to podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb. rozhodne o prvním, druhém nebo třetím stupni invalidity. Přesná procenta pro jednotlivé nemoci najde posudkový lékař v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb., která funguje jako rozsáhlá tabulka nemocí rozdělená podle druhu postižení.

Jaké diagnózy vedou k invalidnímu důchodu?

Pevný seznam diagnóz pro invalidní důchod zákon nenabízí. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec invalidní, pokud mu z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla pracovní schopnost nejméně o 35 %. Dvě osoby se stejnou diagnózou tak mohou dostat jiný stupeň, pokud se u nich liší rozsah funkčního postižení a jeho dopad na práci.

Posudkový lékař Institutu posuzování zdravotního stavu podle ČSSZ vychází z doložených lékařských zpráv a dokumentace, osobní vyšetření žadatele není vždy nutné. Diagnózu zařadí do příslušné kapitoly přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., najde odpovídající procentní rozpětí a uvnitř něj vybere konkrétní číslo podle závažnosti nálezu.

Příloha vyhlášky rozděluje postižení do kapitol podle orgánových soustav, k nejčastějším důvodům žádostí patří tyto skupiny nemocí.

• onkologická onemocnění,
• duševní poruchy a poruchy chování,
• postižení svalové a kosterní soustavy, včetně páteře,
• nemoci srdce a cév.

Vyhláška v § 5 a § 6 ještě řeší, jestli žadatel i přes pokles pracovní schopnosti zůstává schopen pracovat. U invalidity prvního a druhého stupně se posuzuje, jestli zvládne práci jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, na kvalifikaci, nebo jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě, případně po rekvalifikaci na jiný druh práce. U třetího stupně, tedy při poklesu nejméně o 70 %, mluví vyhláška o zcela mimořádných podmínkách, třeba o zásadní úpravě pracoviště, zvláštních pracovních pomůckách nebo každodenní pomoci formou tlumočnických či asistenčních služeb.

Existuje tabulka nemocí pro invalidní důchod?

Taková tabulka skutečně existuje, byť se jí formálně tak neříká. Je to příloha k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a která u každé diagnózy uvádí rozpětí procent poklesu pracovní schopnosti, ne jedno pevné číslo.

Rozpětí dává posudkovému lékaři prostor zohlednit, jak nemoc skutečně omezuje konkrétního člověka, jeho vzdělání i dosavadní zaměstnání. Stejná diagnóza proto může u jednoho žadatele vyjít na nižší procento než u druhého, podle toho, jak těžké jsou příznaky a jak moc omezují běžnou práci.

Vyhláška navíc rozlišuje, zda je zdravotní stav stabilizovaný nebo zda se na postižení žadatel adaptoval. Obě okolnosti mohou podle § 4 vyhlášky vést ke snížení dolní hranice rozpětí až o 10 procentních bodů, pokud se díky nim pracovní schopnost zachovala víc, než by odpovídalo dolní hranici rozpětí dané diagnózy.

Tento systém platí od 1. ledna 2010, kdy vyhláška č. 359/2009 Sb. nahradila dřívější posuzování podle vyhlášky č. 284/1995 Sb. Tabulka nemocí pro invalidní důchod se tedy od té doby neposuzuje podle jednotlivých diagnóz s jedním pevným procentem, ale podle kapitol s rozpětím, které umožňuje přihlédnout k okolnostem konkrétního člověka.

Jak se stanovuje procento poklesu pracovní schopnosti?

Základem je takzvaná rozhodující příčina. Vyhláška č. 359/2009 Sb. v § 2 za ni označuje to zdravotní postižení, které má na pokles pracovní schopnosti nejvýznamnější dopad. Podle něj posudkový lékař vybere kapitolu a položku v příloze a určí procento uvnitř stanoveného rozpětí. Výsledné procento se podle § 39 odst. 8 zákona zapisuje vždy jen jako celé číslo. Desetiny se nepoužívají.

Když má žadatel víc zdravotních postižení najednou a jejich společný dopad na práci je větší, než ukazuje procento podle hlavní diagnózy, umožňuje § 3 vyhlášky horní hranici rozpětí zvýšit, nejvýš o 10 procentních bodů. Stejně vysoké zvýšení připouští vyhláška i tehdy, když zdravotní stav omezuje využití dosaženého vzdělání nebo možnost rekvalifikace. Při určování poklesu pracovní schopnosti podle § 39 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. lékař kromě diagnózy zvažuje i to, zda je postižení trvalé, zda je zdravotní stav stabilizovaný, zda se na něj člověk adaptoval a jakou má schopnost rekvalifikace na jiný druh práce.

Stabilizovaným zdravotním stavem se podle § 39 odst. 6 zákona rozumí stav, který se ustálil na úrovni, kdy člověk může vykonávat výdělečnou činnost, aniž by se mu kvůli ní dál zhoršoval zdravotní stav, i kdyby to vyžadovalo udržovací léčbu nebo pracovní omezení. Adaptací na postižení se podle odstavce 7 rozumí, že člověk znovu nabyl schopností a dovedností, které mu i se zachovanými tělesnými, smyslovými nebo duševními schopnostmi dovolují pracovat bez zhoršení zdravotního stavu.

Jak se posuzuje invalidní důchod na bolesti páteře a zad?

Bolest v kříži bez poškození nervu a stav po operaci meziobratlové ploténky s trvalým poškozením nervu vedou podle přílohy vyhlášky k úplně jinému procentu. Páteř je přitom stejná.

Kapitola přílohy, která se týká postižení svalové a kosterní soustavy, u bolestivého syndromu páteře rozlišuje čtyři stupně závažnosti. Minimálnímu funkčnímu postižení s občasnými blokádami odpovídá pokles pracovní schopnosti kolem 5 %, lehkému postižení s opakovanými projevy kořenového dráždění 10 až 20 %, středně těžkému postižení s poškozením nervu 30 až 40 % a těžkému postižení s trvalými obtížemi a výraznými parézami 50 až 70 %.

Položka přílohy (bolestivý syndrom páteře)	Pokles pracovní schopnosti	Co to znamená pro invaliditu
1a minimální funkční postižení, občasné blokády	5 %	invalidita nevzniká
1b lehké funkční postižení, občasné kořenové dráždění	10 až 20 %	invalidita nevzniká
1c středně těžké postižení, poškození nervu	30 až 40 %	od 35 % první stupeň
1d těžké postižení, trvalé kořenové dráždění	50 až 70 %	druhý stupeň, při 70 % třetí

Vyhláška přitom výslovně dodává, že samotné degenerativní změny na páteři bez funkční poruchy, nebo operace s dobrým výsledkem, pokles pracovní schopnosti nezakládají. Žádost tak u bolestí páteře neuspěje jen s potvrzením diagnózy na snímku.

Posudkový lékař proto potřebuje zprávy, které popisují, jak bolest a omezená pohyblivost prakticky zasahují do práce a běžného dne, ne jen název nálezu. Podobně graduovaně se postupuje i u jiných diagnóz. Syndrom karpálního tunelu, tedy útlak nervu v zápěstí, má podle přílohy rozpětí od 10 % u lehké jednostranné poruchy po 50 až 60 % u těžké poruchy funkce obou rukou, vždy podle toho, jak velké funkční omezení nemoc skutečně způsobuje, ne podle jejího názvu.

Co je invalidní důchod prvního stupně?

Invalidní důchod prvního stupně náleží při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 %, nejvýše o 49 %. Stanovuje to § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.

Druhý stupeň odpovídá poklesu od 50 % do 69 %, třetí stupeň poklesu 70 % a víc. Tyto hranice jsou pevné, mění se jen procento, které lékař v konkrétním případě vybere uvnitř rozpětí dané diagnózy.

Stupeň invalidity	Pokles pracovní schopnosti	Předpis
bez invalidity	do 34 %	§ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
první stupeň	35 až 49 %	§ 39 odst. 2 písm. a)
druhý stupeň	50 až 69 %	§ 39 odst. 2 písm. b)
třetí stupeň	70 % a víc	§ 39 odst. 2 písm. c)

Konkrétně to může vypadat třeba takto. Středně těžký bolestivý syndrom páteře má v příloze rozpětí 30 až 40 %, při horní hranici tedy jde o první stupeň. Pokud má žadatel navíc další zdravotní postižení, které jeho schopnost pracovat omezuje ještě víc, může lékař podle § 3 vyhlášky horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů, tedy na 50 %, a žadatel se tak posune do druhého stupně invalidity.

Stupeň se může v čase změnit. Pokud se zdravotní stav zlepší nebo zhorší a posudkový lékař zjistí jiné procento poklesu, přechází žadatel do jiného stupně, nebo mu invalidita podle výsledku posouzení zanikne.

Druhý a třetí stupeň bývají i podkladem pro další dávky a výhody. Otevírají cestu k průkazu osoby se zdravotním postižením nebo k příspěvku na mobilitu, vždy záleží na konkrétním posouzení úřadu práce.

Stačí k invalidnímu důchodu samotná diagnóza?

Ne. Podle ČSSZ je posudek jen jedním z podkladů pro rozhodnutí o nároku a nárok na invalidní důchod nenastane automaticky s uznáním invalidity. Rozhodnutí o důchodu navíc závisí i na tom, kolik let žadatel odváděl pojištění. Podle § 40 zákona č. 155/1995 Sb. stačí do 20 let věku méně než jeden rok, nad 28 let je potřeba pět let pojištění z posledních deseti let před vznikem invalidity. U lidí starších 38 let se podmínka splní i deseti roky pojištění za posledních 20 let.

Posudek o invaliditě má podle § 7 vyhlášky č. 359/2009 Sb. pevně dané náležitosti, výsledek posouzení v něm stanoví zejména tyto údaje.

• zda jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
• procentní míru poklesu pracovní schopnosti,
• stupeň invalidity,
• den vzniku, změny nebo zániku invalidity,
• schopnost využití zachované pracovní schopnosti.

Od roku 2024 navíc do procesu vstupují odborní asistenti, kteří pro posudkového lékaře kompletují a připravují zdravotnickou dokumentaci. Lékař samotného žadatele díky tomu obvykle nevidí osobně, posudek totiž vychází z písemných podkladů a hodnocení dělá přímo Institut posuzování zdravotního stavu.

Stupeň invalidity pak neovlivní jen to, jestli nárok vznikne, ale i kolik procent výpočtového základu se započítá do procentní výměry důchodu. Přesný postup výpočtu a výši pro jednotlivé stupně popisuje článek o výši invalidního důchodu, obecný princip výpočtu důchodu pak článek o výpočtu důchodu.

Kde a jak podat žádost o invalidní důchod?

Žádost podává žadatel osobně na správě sociálního zabezpečení podle místa trvalého pobytu, případně elektronicky přes ePortál ČSSZ nebo poštou. Vhodné je předem navštívit ošetřujícího lékaře, který zdravotní stav dlouhodobě sleduje a dokáže ho popsat do zpráv, se kterými posudkový lékař pracuje.

K žádosti se hodí všechny dostupné lékařské zprávy a nálezy, i starší, protože posudkový lékař z nich sestavuje obraz dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Správa sociálního zabezpečení pošle žadateli i profesní dotazník o dosavadním vzdělání a zaměstnání, který lékař při posouzení zohledňuje.

Na vyřízení žádosti má správa sociálního zabezpečení ze zákona 90 dnů od zahájení řízení, lhůta se ale prodlužuje, pokud je potřeba dohledat podklady od zaměstnavatelů nebo jiných úřadů. Pokud žadatel s výsledkem posouzení nesouhlasí, může proti rozhodnutí podat námitky u ČSSZ, lhůtu k nim uvádí poučení v rozhodnutí.

Před podáním žádosti se vyplatí zkontrolovat záznamy v osobním listu důchodového pojištění, aby v něm nechyběla žádná odpracovaná doba. Co se s invalidním důchodem stane po dosažení důchodového věku, pak vysvětluje článek o invalidním důchodu v 65 letech.