Kniha Tajný život stromů: Co cítí a jak komunikují byla po dlouhé době jedna z těch, které jsem nejen hluboce užila, ale která dokázala i proměnit můj pohled na svět kolem. Na první pohled se jedná o knihu, která patří k oblíbenému vědecky-popularizačnímu žánru, ale jde v ní o mnohem více než pouze představit nejnovější poznatky z biologie.
Peter Wohlleben a stromy
Jako u mnoha jiných knih, i tentokrát stojí za to si krátce představit autora. Peter Wohlleben je původním vzděláním a zaměstnáním lesník, který pracuje/pracoval pro obec Himmel v Německu. Prošel tradičním vzděláním a v mládí používal všechny obvyklé techniky lesního manažementu jako ořezávání kůry kolem stromků, které se lesníci rozhodli z lesa odstranit. Láska k lesu ho ale vedla i k moderním přístupům, rigorózní vědě, která zkoumá les z celostního pohledu. Ve své obci pak dostal šanci pracovat v lese, který byl ponechán svému vlastnímu životu, aby se mohl navrátit do původního stavu.
Celou knihou se díky jeho osobní cestě prolínají jeho zkušenosti nové i starší, spolu s nejnovějšími vědeckými poznatky. Z každého slova je zároveň znát, že Peter Wohlleben stromy skutečně obdivuje a miluje. Co je navíc pozoruhodné, tak z této knihy nejen získáte dojem, že stromy jsou v lecčems velmi podobné lidem, ale že mnoho principů, které platí pro to, aby stromy vyrostly ve zdravé a silné jedince, lze s velkým úspěchem aplikovat i na lidi. A minimálně tak kniha přináší mnoho momentů pro hlubší zamyšlení.
Komunikace a společenství
Stromy neexistují samy ve vakuu, ale ve svém okolí navazují mnoho vztahů a přátelství. V knize se dozvíme nejen to, že komunikují mezi sebou pomocí kořenů a hub, které vytváří jakousi komunikační síť, ale také to, jak mezi sebou fungují i ostatní lesní tvorové od parazitů přes ptáky a houby.
Mezi stromy existuje i určitý kodex správného chování, jakási stromová etiketa, jak to Peter Wohlleben nazývá. Ta určuje jaký má mít strom tvar, jak rychle a kdy má růst. Dozvíme se, že stromy mají velice tvrdou výchovu a jak dopadnou ti, kterým se výchovy nedostane.
Autor se také nezapomene zastavit u toho, jak vypadá život těch, které z jejich přirozeného prostředí přesadili pryč, třeba do lidských parků anebo ještě hůře do ulic. Ačkoliv nám tyto stromy městské prostředí výrazným způsobem zpříjemňují, pro ně samotné to žádná velká výhra není.
Proč si knihu přečíst spolu s dětmi
Důvodů, proč se mi tato kniha velice líbila, najdu mnoho. Tím hlavním je, že jsem si stále uvědomovala, jak jiný by byl svět, kdybychom nám jako malým dětem četli tato povídání o stromech místo Sněhurky a Karkulky. Ačkoliv si jsem vědoma hodnoty i tradičních pohádek, jsem přesvědčená, že kniha Tajný život stromů dokáže vychovat ohleduplnější a všímavější lidi, než naučení o tom, že nemáme důvěřovat cizím lidem (“vlkům”).
Kromě poselství o tom, jak se máme chovat k bytostem okolo nás a to i v případě, že mají jinou podobu než lidé, se však v této knize ukrývá i mnoho informací, které jsem vždy chtěla vědět. Jen jsem v dospělosti už na své otázky zapomněla. Dozvěděla jsem se:
- proč listnaté stromy shazují listy na podzim,
- proč tyto listy u některých stromů nejprve změní barvu,
- proč jsou vlastně stromy zelené,
- jaký je rozdíl mezi listnatými a jehličnatými stromy,
- a mnoho dalšího.
Moc se těším na to, až se můj syn na tyto věci zeptá. A hlavně se těším, až si tuto knihu spolu přečteme. A všem rodičům mohu tuto knihu vřele doporučit. Těm, kdo děti nemají, ale budou takovým lidem někdy kupovat vánoční dárky, mohu tuto knihu doporučit jako skvělý vánoční tip.
Tolkienovi entové
Celou knihou se vede jedno důležité téma – stromy žijou pomalu a všechno v jejich případě dlouho trvá. Neumí zareagovat během pár minut či dní, pokud něco trvá desetiletí je to pro stromy vlastně velmi krátká doba. Mnohokrát mě během četby překvapily informace o tom, že několik desítek let znamená pro stromy vlastně velmi brzy. Naše perspektiva je ve srovnání se stromy neuvěřitelně omezená. Zvláště ve srovnání s takovými druhy, které žijí půl tisíciletí a déle. A pokaždé jsem si přitom vybavila, jak se Smíšek s Pipinem snažili uspíšit chování Entů. Ti ale museli vše vždy dlouho a důkladně promyslet, protože nemají rádi ukvapená rozhodnutí. A možná, že i my bychom měli občas mít podobně dlouhodobou perspektivu, když něco děláme.
Nakonec musím říct, že všechny informace do sebe krásně zapadaly a dávaly smysl. Po přečtení jsem měla pocit, že toho o stromech vím mnohem více, ale že s nimi dokážu i mnohem lépe soucítit. Po celou dobu mi zároveň připadalo, že se pouze odkrývají znalosti, které v hloubi duše tuší každý, kdo má přírodu skutečně rád a strávil v ní nějaký čas. A především se nemůžu zbavit dojmu, že když Tolkien svůj příběh psal, měl před sebou přesně ty samé stromy jako Peter Wohlleben.
