Sebepoškozování: Proč si sami ubližujeme?

1,8K

Sebepoškozování je východiskem – psychicky nestálé osoby se pokouší touto činností odvést pozornost od duševních problémů. Pro některé nešťastníky je psychická bolest natolik silná, že se snaží ji „přebít“ fyzickým týráním sebe sama.

Nejznámější citáty o sebepoškozování se dají shrnout do jednoho trefného pořekadla:

Psychická bolest je mnohem horší než fyzická, protože nás rozežírá zevnitř.

Ptáte se „Proč si lidé dobrovolně ubližují?“. Příčin bývá celá řada, namátkou:

• Potrestat se za neúspěchy.
• „Odplavit“ krví nesnesitelnou psychickou bolest.
• Rituální a symbolické týrání sebe sama.
• Pocity nezakořeněnosti a nudy.

💡 Tip: Netušíte, v jaké životní fázi se nacházíte a jak naložit s vlastním bytím? Článek o Nejlepších knihách o seberozvoji vám může pomoci.

Sebepoškozování jako skrytý fenomén

V úvodu bych vás ráda upozornila na jednu alarmující statistiku, kterou zveřejnili Doyle a Treacy v roce 2015 ve svém edukačním článku „Self-harm in young people“. Podle nich:

Až deset procent populace mladistvých se v pubertě uchyluje k sebepoškozování.

Z citátu vyplývá, že v každé třídě střední školy si minimálně dva mladí lidé ubližují. Důležité je uvědomit si, že sebepoškozování není hledáním cesty k nejméně bolestivé sebevraždě, ve většině případů nejde ani o „akt pozérství“ lidí snažících se přitáhnout pozornost. Takřka vždy se jedná o boj s hluboce zakořeněnou duševní bolestí, přičemž především mladí lidé z ní nevidí východisko – a tak se uchýlí k trýznění sebe sama.

Co to tedy vlastně sebepoškozování je? Proč si sami ubližujeme? Může se sebepoškozování vyskytnout i u dospělých a jak si pomoci?

Otázka č. 1: Co je to sebepoškozování a proč si vlastně sami ubližujeme?

Pojem sebepoškozování si umíme laicky vysvětlit, jaká je ale oficiální podoba onoho vysvětlení?

Sebepoškozování (neboli automutilace) je jakékoli chování, při kterém si osoba způsobí škodu sama na sobě. Obvykle jde o způsob, jak se vyrovnat s nesmírně skličujícími a znepokojujícími myšlenkami a pocity.

Způsobů tryzny vlastní osoby je spousta, mezi nejčastější ale patří:

• Řezání do rukou
• Pálení nohou
• Takřka (ale ne zcela) fatální předávkování barbituráty
• Vytrhávání si vlasů
• Údery hlavou do zdi (ve snaze degradovat přísloví „Hlavou zeď neprorazíš!“)
• Bodání se nožem (anebo nůžkami)
• Nedovolení, aby se rány zhojily a vznikly drobné jizvy
• Škrábání se až do krve
• Polykání ostrých předmětů

V minulosti bylo za druh sebepoškozování považováno i tetování (s výjimkou námořníků) a piercing. Psychiatři z Harvardovy univerzity hovoří dokonce o tzv. cyklu sebepoškozování. O co jde?

Sebepoškozování obvykle začíná jako snaha o nalezení způsobu, jak se popasovat s trýznivými myšlenkami a narůstajícím tlakem znepokojivých až strašlivých pocitů. Osoby uchylující se k sebepoškozování v tom vidí cestu, jak si ulevit od emocionální bolesti. Úleva je pochopitelně pouze krátkodobá, nijak neřeší primární problém a bazální důvody roztrpčenosti nadále přetrvávají. Po této fázi přichází fáze viny a studu, která může vést k dalšímu sebepoškozování, čímž se cyklus uzavírá.

Z poučky vyplývá, že trýznitelé vlastní osoby pociťují v druhé fázi cyklu úlevu, proto se pro ně sebepoškozování stává prostředkem řešení zásadních životních problémů. I z toho důvodu je nesmírně důležité začít hledat řešení co nejdříve, aby se ze sebepoškozování nestal „únik z reality všedních dnů“. Léčba je vždy zdlouhavá a složitá, začněte s ní proto raději ještě dnes.

Kdo se nejčastěji uchyluje k sebepoškozování?

Podle renomovaných psychiatrů z Harvardu neexistuje nic takového jako „typická skupina mladistvých, které těžká puberta dohnala až do náruče automutilace“. Sebepoškozování je něco, co může postihnout kohokoli, komu chybí zdravá sebereflexe – obecně se tedy hovoří, že se týká spíše dívek než chlapců (až to až trojnásobně).

Statistiky udávají, že nejčastěji se sebepoškozování objevuje u dívek ve věku 13 až 25 let, ale Fox ve svém článku „Deliberate self-harm in adolescence“ upřesňuje, že většina mladých lidí přiznává první pokusy o sebetrýznění ve věku 12 let.

Sebepoškozování není něco, co by bylo omezeno na osoby určitého věkového rozpětí. Může se vyskytnout klidně i u pětiletých dětí, nebo u dospělých až starých lidí.

To dodává Fox ve své studii, přičemž další odborníci odkrývají další střípek tajemství sebepoškozování:

“Nejde ani tak o to, kdo se uchyluje k automutilaci, ale spíše o to, co je k tomu vede. Za sebepoškozováním v drtivé většině případů stojí negativní zkušenosti a složité životní podmínky.”

Prostředí, v němž žijí, rodinné poměry, (ne)schopnost navázat trvalá a plnohodnotná přátelství, situace ve škole, případně kombinace zmíněného – to vše může člověka dovést až k sebepoškozování, přičemž někteří jedinci budou k sebetrýznění logicky náchylnější než jiní. Mezi důležité faktory ovlivňující tendenci k sebepoškozování řadíme:

1. Prožitá zkušenost s psychickým onemocněním.
2. Deprese, úzkost, hraniční porucha osobnosti, porucha příjmu potravy.
3. Být mladistvý, který je zavrhován svými rodiči, kteří se o něho vůbec nezajímají.
4. Být součástí LGBT komunity.
5. Nedokonaná sebevražda.
6. Být mladistvý, co právě opustil dětský domov a neví, co se životem.
7. Vnitřní boj s přiznáním odlišné sexuální orientace.

Důležité je poznamenat, že ačkoli výše uvedené faktory výrazně přispívají k rozhodnutí člověka začít si ubližovat, nemusí to nutně znamenat, že trpíte-li některým z nich, musíte se automaticky začít sebetrýznit. Naprosto normálním jevem je i člověk, který ničím z výše vypsaného netrpí, a i tak se k automutilaci uchýlí.

Proč si dobrovolně sami ubližujeme?

Každý člověk má jiný způsob, jak se vyrovnává se stresem. Někomu pomůže důvěrný rozhovor s přítelem, svěření se rodinnému příslušníkovi, nebo sepsání nejdůležitějších bodů do deníku.

Jiní zase mohou problémy ve svém nitru hromadit, zdánlivě si jich nevšímat, a pak se pod jejich tíhou zhroutit. Lidé si velice často ubližují, když je toho na nich zkrátka příliš mnoho. Příliš bolesti, příliš povinností, příliš potíží, příliš starostí – stávají se podrážděnými, napětí se stupňuje a vyvrcholí v první pořezané ruce, nebo popálené nohy.

Každý jedinec má spouštěče vedoucí k sebepoškozování jiné, některé se ale nápadně často opakují:

• Potíže v rodině
• Sexuální zneužívání
• Hádky nebo problémy s přáteli
• Šikana ve škole (i kyberšikana)
• Přílišný nátlak na perfektní školní výsledky
• Deprese a úzkost
• Nízké sebevědomí
• Radikální změny (jako přechod na jinou školu, nebo stěhování se)
• Užívání alkoholu a drog
• Vnitřní nejistota a neschopnost „vyznat se sám v sobě“

Když pak senzitivního člověka některý z těchto spouštěčů „přepadne“, neřkuli spojí se jich několik dohromady, přichází ochromující „lavina stresu“, kterou jedinec není s to ustát. Jak říkají mladiství:

Sebepoškozování je prostředkem otupení emocionálního zhroucení. S krví se odplavuje i stres, úzkost a neštěstí. Bolest nám zase dovolí cítit, že žijeme.

Tyto citáty o sebepoškozování zná každý, kdo někdy do ruky vzal žiletku, a výsledkem poté byla pořezaná ruka. Psychiatři proto radí: „Hovor s někým, komu důvěřujete, případně se zdravotnickým pracovníkem vám může pomoci najít další možnosti, jak se vyrovnat s emocionální bolestí, kterou pociťujete.“

Otázka č. 2: Jak změnit pohled na sebepoškozování a překonat zažité mýty?

Léčba psychického bloku a tendence k sebepoškozování je zdlouhavá a vyžaduje spoustu práce a trpělivosti. Oslovit odborníka s prosbou o pomoc je mnohdy složité, a to minimálně z jednoho důvodu:

S fenoménem sebepoškozování je spojeno mnoho mýtů a lží!

Je-li problém sebepoškozování špatně pochopen, vznikají polopravdy, nedorozumění a chyby. Ve finále i toto může vést sebetrýznitele k mlčenlivosti. Je proto důležité uvést tyto mýty na pravou míru.

Mýtus první: Sebepoškozování je vlastně snaha strhnout na sebe pozornost.

Jedním z nejběžnějších zcestných názorů je ten, že sebetrýznění je de facto pokusem strhnout na sebe pozornost. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, neboť trpící ve většině případů o svých problémech nemluví, skrývají své jizvy a odmítají dát na odiv svůj stres a neštěstí.

Ti samí lidé také těžce sbírají odvahu požádat o pomoc a raději se obklopí hradbou mlčenlivosti. Psychiatři varují, že právě přehnaná odtažitost, nevůle k životu a mlžení mohou být varovné signály, kterých je potřeba si všímat.

Mýtus druhý: Sebepoškozování je trendem hnutí „Gothic“.

Dvě u dospělých osob podezřelé subkultury mladistvých, to je gothic a emo. Nedostatečně informovaná veřejnost tak nějak intuitivně předpokládá, že každý teenager hlásící se k jedné z těchto kultur má sebepoškozování tak říkajíc v popisu práce.

Je to nesmysl. Existují sice určitá data, z nichž vyplývá, že stoupenci gothic a emo kultury mají větší tendence k sebetrýznění, ale nesouvisí to s onou kulturou, nýbrž s přecitlivělostí jedinců tyto kultury vyznávající.

Mýtus třetí: Sebepoškozování je především záležitost dívek.

Je pravda, že statistiky naznačují, že sebepoškozování se rozmáhá především mezi dívkami, které trápí myšlenka, že jsou k ničemu. Činnosti jako pálení nohou, řezání rukou, vytrhávání vlasů, či bodání se nůžkami se vesměs skutečně vyskytují spíše u dívek, které nakonec nejčastěji podlehnou všudypřítomným tlakům a jdou s pravdou ven. Proto se o nich ví více než o chlapcích.

Hoši naopak volí konzumaci barbiturátů a drsnější formy trýznění, např. údery hlavou do zdi, a co je nejdůležitější – daleko déle vydrží mlčet, nebo mlžit.

Mýtus čtvrtý: Sebetrýznitelé si musejí sebepoškozování užívat.

Někteří lidé skutečně věří, že ti, co se uchylují k automutilaci, si musejí bolest doprovázející týrání sebe sama užívat! Přitom neexistují žádné důkazy o tom, že by tito senzitivní jedinci vnímali bolest jakkoli odlišně, neřkuli že by si ji užívali.

Samotné škodlivé chování působí aktérům novou nesnesitelnou bolest, a to duševní – proto se často hovoří o cyklu sebepoškozování. Mnozí trýznitelé dodávají:

„Depresí už jsem natolik otupěl/a, že řezání a pálení zůstalo jediným prostředkem, jak se přesvědčit, že jsem stále naživu!“

Jiní berou sebepoškozování jako druh trestu, což bývá dobře zachyceno ve vybraných psychologických filmech!

Mýtus pátý: Lidé, kteří se v pubertě uchylují k sebepoškozování, v dospělosti spíše spáchají sebevraždu.

Jak již bylo řečeno výše, sebepoškozování není snaha o nejméně bolestivou sebevraždu. Naopak podle samotných aktérů je pouze „radikálnějším způsobem řešení problémů“.

Mnozí trýznitelé vědí, že nezbytnou fází zraňování se je pocit úlevy (třebaže krátkodobý). V této fázi jde lépe vykonávat některé neodkladné záležitosti, dokud se opět nedostaví zdrcující pocit bezmocnosti s neschopností cokoli udělat.

🎤 Psychiatři tvrdí: Cílem sebepoškozování není spáchat sebevraždu. Jedinci pokoušející se dokončit sebevraždu chtějí jistě svůj život ukončit. Sebetrýznitelé se paradoxně pokoušejí zraňováním se své problémy řešit!

Otázka č. 3: Čeho si rozhodně musíte u senzitivního jedince všímat?

První „institucí“, kam by se měly děti obrátit o pomoc (v případě, že se u nich sebepoškozování vyskytuje už v útlém věku), jsou rodiče. Odborníci radí hodit veškerý stud a pocit viny za hlavu a narovinu rodičům povědět, co vás trápí.

✨ Zajímavost: Mnohým ubližujícím se osobám je důležité detailně vysvětlit a ukázat, jak být v životě šťastný, neboť se domnívají, že to vůbec není možné.

Respektovaný profesor pediatrie v Michiganu David Rosen předestírá seznam jakýchsi „varovných signálů“, kterých by si rodič měl ideálně velice brzy všimnout. Jde o:

• Drobné lineární jizvy na rukách
• Jakékoli změny v chování (úzkost, deprese, vztek, snadná ztráta kontroly)

Drobné a tenké lineární jizvy na rukách

„Nejtypičtější jsou zcela rovné, dlouhé, ale mělké zářezy na zápěstích a předloktích, z nichž se po zhojení stávají jako vlásek tenké vazivové jizvy. Někteří jedinci si do kůže často vyřezávají slova. Když je třeba dívka ve škole posmívána za silnou postavu, vyryje si do kůže slovo ‚Tlustá‘. Trápí-li se s neúspěchy ve škole, může u si vyřezat slova jako ‚Hlupák‘, ‚Loser‘, ‚Zklamání, nebo ‚Prohra‘“.

🎤 Profesor Rosen dodává: Kdybych dostal niklák pokaždé, když dítě špitne ‚To mi udělala kočka!‘, byl bych teď zbohatlíkem!

Změny nálady (jako deprese, úzkost, přehnaná mlčenlivost, snadná ztráta kontroly)

V průběhu „řezací fáze“ se nekontrolovatelné záchvaty melancholie nebo agrese stupňují.

🎤 Profesor Rosen vysvětluje: Řezání vyžaduje menší provokaci. K získání stejné úlevy je zapotřebí více řezání, podobně jako u závislosti na drogách. A z důvodů, které nemohu vysvětlit, ale slyšel jsem dost často, čím více krve, tím lépe. Řezání, které vídám já, je ale docela povrchní a vypadá spíše jako škrábance. Je to tak, že když na něj vyvíjíte tlak, podněcuje to krvácení. Hluboké zářezy nejsou potřeba.

Některé příběhy o sebepoškozování jsou skutečně neuvěřitelné. Častokrát jde podle profesora Rosena právě o potrestání sebe sama. Dívky mnohdy prozradí: „Nenávidím svoje tělo! Je odpudivé a nechutné. Řezání se mi chvilkově pomáhalo se s těmi pocity znechucení vyrovnat. A jizvy nakonec zakryly ty odporné části mého těla!“

💡 Tip: Máte strach svěřit se se svým trápením? Náš článek vám poradí, jak se zbavit strachu a stresu!

Otázka č. 4: Jak si pomoci? Jak a kde zahájit léčbu sebepoškozování?

Svěříte-li se rodičům, ti už podniknou potřebné kroky k tomu, aby léčba byla úspěšná. Někdy se ale stane, že např. rodiče nemáte, nebo se jim nechcete svěřovat. Pak si zkrátka budete muset pomoci sami.

Rozhodně není na škodu zodpovědět pár základních otázek:

• Máte o tom někomu říci?
• Komu se svěřit s tajemstvím?
• Kde zažádat o odbornou pomoc?

Máte o svém problému někomu říci?

Rozhodně ano! Připustit si problém je prvním statečným krokem k zhojení duše i těla. Druhým odvážným krokem je začít hledat pomoc a uvolit se někomu svěřit se svým tajemstvím.

🎤 Psychiatři radí: Nenechejte se ovlivnit filmy o sebepoškozování, kde je vše vylíčeno v teatrálních barvách. Žádný případ není stejný a jestli sebepoškozování něco jistě charakterizuje, tak je to individualita!

Mlčení není hrdinství – vězte, že pokud se rozhodnete promluvit (nejlépe s odborníkem), pocítíte „vodopád“ nesmírné úlevy. Konečně na to nejste sami a někdo vás poslouchá! Nestyďte se a prolomte hradbu mlčenlivosti!

💡 Tip: Začněte léčbu sebepoškozování zhlédnutím přínosného motivačního filmu!

Komu se svěřit s tajemstvím?

Existuje spousta lidí, s nimiž můžete mluvit o tom, čím procházíte. Je důležité svěřit se někomu, komu důvěřujete, a cítíte se s ním dobře. Jedině někdo takový vám bude schopen pomoci s vaším problémem se sebepoškozováním. Mladí lidé říkají, že obvykle jsou schopni mluvit s:

• Přáteli
• Někým z příbuzných
• Osobami ve škole (např. s důvěryhodným učitelem, školní zdravotní sestrou, laskavým vychovatelem, apod.)
• Odborníkem na práci s problematickou mládeží
• Vlastním praktickým lékařem
• Pracovníkem charity či linky bezpečí

Neexistují žádná pravidla, jak byste měli hovořit o svých trápeních. Nejdůležitější je, abyste se cítili pohodlně a věřili osobě, které se svěřujete. Vyhraďte si čas, abyste si důkladně promluvili. Pamatujte, že tempo nastavujete vy, a je jen na vás, kolik toho prozradíte. Nechejte si poradit, jak rozvíjet vlastní pozitivní povahové vlastnosti!

🎤 Psychiatři radí: Pokud se vám zdá hovor o sebepoškozování příliš obtížný, můžete se svěřit písemně nebo e-mailem. Můžete dokonce požádat přítele, aby za vás promluvil s důvěryhodnou dospělou osobou. Řekněte, jak se zhruba cítíte. Není třeba uvádět podrobnosti o tom, jak jste si ubližovali, a nemusíte mluvit o věcech, o kterých vám je nepříjemné mluvit. Zkuste se zaměřit spíše na myšlenky a pocity, které řešíte sebepoškozováním.

💡 Tip: Pokud se rozhodnete promluvit s praktickým lékařem nebo jiným zdravotnickým pracovníkem, můžete si vzít s sebou kamaráda nebo člena rodiny, který vám pomůže překonat stud.

Kde zažádat o odbornou pomoc?

Jakmile budete jednou připraveni vyhledat pomoc, máte k dispozici hned několik variant:

1. Rozhovor s praktickým lékařem – ten vám nabídne možnost vypovídat se, může poskytnout i poradenskou pomoc a bude vás notně motivovat, případně vám napíše doporučení ke specialistovi, jenž vás následně převezme do péče a bude s vámi absolvovat individuální konverzace a sezení.
2. Kognitivně-behaviorální terapie – laicky nazývaná „mluvicí terapie“, kde je vaším úkolem se vypovídat. Říci vše, co máte na srdci, neboť zde dostáváte spoustu prostoru k přemýšlení, svěřování se, přiznání chyb a uvědomění si negativity svého chování. Mnohdy podstoupíte i test osobnosti, zdravotník vám vše podrobně vysvětlí, nabídne laskavé pochopení a trpělivost. Mnozí mladí překvapeně shledávají, že důkladný rozhovor a pochopení ze strany odborníka výrazně snížilo jejich tendence se dále zraňovat.
3. Psychodynamická terapie – poměrně nové odvětví psychoterapie zaměřující se na pochopení chování sebetrýznitele. Klade si za cíl umět nahlédnout do duše člověka podléhajícího sebepoškozování, kterého se posléze uvědomělou a cílevědomou léčbou snaží od této činnosti odvrátit. V neposlední řadě se snaží trpícímu uklidnit nervy.
4. Charita a skupiny bývalých sebetrýznitelů – mottem těchto lidí je „Nikdo nepochopí zraňující se osobu lépe než někdo, kdo si tím sám prošel!“. Vězte, že svěřit se do péče někoho, kdo se ze sebepoškozování sám vyléčil, je nesmírně přínosné. Získáte nový vhled do problematiky, narazíte na lidi, kteří vás rozhodně pochopí, nikdy vás neodsoudí a pomohou vám myslet pozitivně.

Jak se Vám líbil tento článek? Mohl by Vás zajímat také článek o tom, jak žít zdravěji nebo o receptu na štěstí.