Jste příliš důvěřiví a často na to doplácíte? Snadno podléháte manipulátorům a nevíte, jak se proti nim bránit? Podchyťte situaci včas a zjistěte, které znaky mohou na lež upozornit a proč žádný z nich sám o sobě lež nedokazuje. Předejdete tak mnoha nepříjemnostem i tomu, že někoho obviníte neprávem.
Stručná odpověď. Spolehlivý znak, podle kterého lež poznáte, neexistuje. Metaanalýza psychologů Charlese F. Bonda a Belly DePaulo z roku 2006, která shrnula 206 prací a přes 24 tisíc posuzovatelů, zjistila, že lidé rozliší lež od pravdy v průměru v 54 % případů, tedy jen o málo lépe než hodem mincí. Uhýbání pohledem, nervozita nebo dotýkání obličeje lež nedokazují, mohou znamenat i obyčejný stres. Víc napoví obsah, tedy nesrovnalosti v příběhu, málo ověřitelných detailů a rozpor s tím, co víte z jiných zdrojů.
Obsah článku
Typické podoby lží
Lidé lžou z různých důvodů. Ať už je to snaha ukázat se v lepším světle, zastřít své chyby nebo ulehčit situaci milosrdnou lží. Lež je zkrátka někdy pohodlnější, a to si lháři moc dobře uvědomují. Ale není lež jako lež. Některou přejdete bez povšimnutí, jiná vás může přivést do slepé uličky.
Toto jsou nejčastější podoby lží.
- Přímá lež. Zcela smyšlená informace, která nemá s pravdivým sledem událostí nic společného. Přímá lež je úmyslná a často promyšleně cílená na konkrétní skupinu nebo jednotlivce.
- Polopravda. Polopravda je pouze částečné zamlčení některých informací. Může se zdát, že jde o mírnější formu přímého lhaní, ale opak je pravdou. Polopravdu je mnohem těžší odhalit, protože je zčásti založena na skutečnosti.
- Mlžení. Člověk, který mlží, záměrně odvádí pozornost od toho, co chce zatajit. Podává neurčité a obecné informace a vyhýbá se pravdě.
- Milosrdná lež. Lež použitá ve prospěch adresáta. Je celkem běžná a často souvisí se zdvořilostí. Nebývá chápána jako lež v pravém slova smyslu.
Jak často lidé lžou
Lež patří k běžné komunikaci, ale ne každý lže stejně často. Kim B. Serota, Timothy R. Levine a Franklin J. Boster z Michiganské státní univerzity se v roce 2010 zeptali 1 000 dospělých Američanů, kolik lží řekli za posledních 24 hodin. Průměr vyšel 1,65 lži denně, jenže tohle číslo samo o sobě klame.
Asi 60 % dotázaných uvedlo, že za celý den nelhali ani jednou. Polovinu všech přiznaných lží přitom řeklo jen 5,3 % lidí. Autoři z toho vyvozují, že většinu lží má na svědomí malá skupina lidí, kteří lžou velmi často. Studie stojí na tom, co lidé sami přiznali, skutečné číslo tak může být vyšší. Rozložení ale zopakovali i na dalších vzorcích.
Pro běžný život z toho plyne užitečná věc. Člověk, se kterým mluvíte, vám s největší pravděpodobností říká pravdu, a podezření má smysl hlavně tehdy, když se nesrovnalosti opakují. Pokud někdo z vašeho okolí lže často a bez zjevného důvodu, přečtěte si, jak poznat patologického lháře a co chce.
Jak poznat lháře?
Neexistuje žádné univerzální pravidlo, jak lháře bezpečně odhalit. Můžete však pozorovat určité znaky a rysy v chování lidí, kteří lžou. Při určování takových znaků se vychází z předpokladu, že se lhář projevuje nejistě, více si promýšlí, co řekne, a v konverzaci se může cítit nekomfortně.
Mějte ale na paměti, že pro některé lidi je toto chování přirozené. Mají nesmělé vystupování a některý typ konfrontace je přivádí do rozpaků. Proto je potřeba důkladně rozlišovat, jestli u něj jde o atypickou změnu chování, nebo se tak projevuje pořád. U lidí, které dobře znáte, umíte lépe porovnat jejich běžné chování, zároveň jim ale snáz věříte, takže výhoda je menší, než se zdá.
Na druhou stranu, někteří lidé jsou notoričtí lháři a lhaní je pro ně přirozené. Necítí při lhaní žádný diskomfort a projevují se sebevědomě za všech okolností. U takových lidí lze lež odhalit velmi obtížně a mohli by obstát i u detektoru lži, který ostatně lež přímo neměří, jak vysvětlujeme níže. Lidí, kteří lžou velmi často, je podle průzkumu Seroty a kolegů zhruba 5 %, většina lidí kolem vás tedy lže málo.
Máte podezření, že jste narazili na toxického člověka? Přečtěte si, co způsobuje toxický člověk ve vašem okolí.
Co o odhalování lži říká výzkum
Odhalování lži zkoumají psychologové desítky let. Metaanalýza Bonda a DePaulo z roku 2006 v časopise Personality and Social Psychology Review shrnula pokusy, ve kterých lidé bez pomůcek a bez výcviku posuzovali, jestli druhý mluví pravdu. Pravdivé výpovědi označili správně v 61 % případů, lži jen ve 47 %.
Lidé mají zkrátka sklon druhým věřit. Autoři metaanalýzy píší, že lidé považují své protějšky v rozhovoru za upřímné. Americký výzkumník Timothy R. Levine na tom postavil teorii výchozího nastavení na pravdu. Podle ní lidé druhým automaticky věří, dokud v nich něco aktivně nevzbudí podezření a pochybnost. V běžném životě je to praktické, jinak by člověk musel prověřovat každou větu.
Proč je odhalování lži tak těžké, vysvětlila v roce 2011 metaanalýza Marie Hartwig a Charlese F. Bonda v časopise Psychological Bulletin. Lidé podle ní většinou nesledují špatné znaky. Potíž je v tom, že rozdíly v chování mezi lhářem a člověkem, který mluví pravdu, jsou malé. Už v roce 2003 shrnula Bella DePaulo s kolegy 158 možných znaků lži a u řady z nich nenašla žádnou, nebo jen slabou souvislost s lhaním.
Lháři podle téže práce působí o něco napjatěji a jejich příběhy jsou méně přesvědčivé. Napětí ale není vyhrazené jen jim. Aldert Vrij, profesor aplikované sociální psychologie na univerzitě v Portsmouthu, to v roce 2016 pro CNN vysvětlil slovy „Potíž je v tom, že i lidé, kteří mluví pravdu, mohou být při vyšetřovacím rozhovoru velmi nervózní ze strachu, že jim nikdo neuvěří.“ Stejně se může cítit i partner, kolega nebo dítě, když mu dáte najevo, že mu nevěříte.
Pocení, zrychlený dech nebo neklidné ruce proto bývají často jen projevy stresu. Jak se stres na těle ukazuje, popisujeme v článku fyzické příznaky stresu, na které si dejte pozor.
7 znaků, které mohou na lež upozornit
Výzkumníci se shodují hlavně na tom, že žádný jednotlivý znak lháře neusvědčí. Při podezření, že někdo lže, byste se měli soustředit hlavně na samotné sdělení a případné nesrovnalosti v něm, teprve potom na neverbální komunikaci (pohyby, gesta a výrazy obličeje) a hlasové změny. Následujících sedm znaků proto berte jako vodítka. Každý z nich může znamenat i stres, únavu nebo trému, a smysl dává až tehdy, když se k němu přidá nesrovnalost v samotném příběhu.
Síla detailů
Lhář se obvykle nehrne do sdělování přílišných detailů. Jsou pro něj totiž ohrožující. Každý malý detail, který se neshoduje s realitou, ho může bleskově usvědčit. Pokud někdo mluví velmi obecně, vyhýbá se přesným údajům, jako jsou čísla, lokace, jména či data, mějte se na pozoru. Když se na upřesňující detaily doptáte, často začne mlžit nebo řekne, že si to nepamatuje. Na drobnosti si ale nemusí vzpomenout ani člověk, který mluví pravdu, hlavně po delší době. Opačným extrémem může být i rychlá odpověď bez jediného zaváhání, tedy taktika, díky které se lhář snaží působit věrohodně.
Opakování sebe i ostatních
Lhář také může přehnaně opakovat konkrétní slova nebo věty. Jednak může opakovat sám sebe, tedy to, co už řekl dříve. Tím si může uchovávat v paměti nepravdivé nebo pozměněné údaje a zároveň je sugeruje druhé straně. Dává mu to i větší čas na rozmyšlenou toho, jak bude v konverzaci dále postupovat. A možná se opakováním snaží přesvědčit i sám sebe a vžít se do falešné role.
Lhář může opakovat i druhého v konverzaci. Když dostane otázku, někdy si ji nejdříve zopakuje a odpoví až poté. Opakováním může získat čas, aby si svou odpověď mohl lépe promyslet. Otázku si ale zopakuje i člověk, který se soustředí nebo jí napoprvé nerozuměl.
Dotýkání se obličeje
Podle rozšířené představy si lhář zakrývá ústa a dotýká se obličeje nebo krku, výzkum ale spolehlivou souvislost se lží nenašel. Když se někdo při řeči dotýká úst, může to znamenat nejistotu, ne nutně lež. Pokud si naopak zakrývá ústa účastník konverzace, který zrovna poslouchá, může to signalizovat nedůveřivost či nezájem. Dotýkání se na tváři nebo na krku je jeden z podvědomých mechanismů, díky kterému se lidé uklidňují, když jsou ve stresu. S lhaním tedy souviset může, stejně dobře ale prozradí obyčejnou nervozitu z nepříjemného rozhovoru.
Hlasové změny
Na lež mohou upozornit i změny v hlase. Tempo promluvy se například může dostat z pomalého na velmi rychlé, třeba i v průběhu jedné věty. Lhář si totiž zpočátku nechává víc času na promyšlení detailů a zároveň sleduje reakce partnera, aby podle nich konverzaci uzpůsobil. Jakmile se dostane do role a nemusí už být tolik ve střehu, zrychlí i tempo řeči.
U lidí, kteří vás chtějí oklamat, se někdy objeví i neobvyklé zvýšení nebo naopak pokles hlasu. Uvádí se i ztišení, protože když konverzace probíhá v blízkosti více lidí, nechce lhář riskovat, že ho uslyší i někdo jiný. Hlas se ale mění i při stresu a ztiší se i člověk, který mluví o něčem osobním.
Jak poznat lež podle očí
Už jste možná slyšeli o pravidle, že když někdo lže, nedívá se druhým do očí. Není však dobré na toto pravidlo spoléhat. Spousta dobrých lhářů si speciálně na pohled do očí dává pozor, oční kontakt udržují, a působí tím věrohodněji. Absence očního kontaktu je spíše znakem nesmělosti. Pohledu se vyhýbá i člověk nesmělý, z jiné kultury nebo s autismem. Nenechte se tedy tímto zažitým mýtem zmást.
Rozšířená je i rada sledovat pohyby očí při zamyšlení. Pochází z neurolingvistického programování (NLP), podle kterého pohled vpravo nahoru prozrazuje výmysl a pohled vlevo nahoru skutečnou vzpomínku. Psycholog Richard Wiseman z Hertfordshirské univerzity s kolegy tuto představu v roce 2012 prověřil ve třech studiích v časopise PLoS ONE a oporu pro ni nenašel.
Pohyby očí lhářů a lidí, kteří mluvili pravdu, se nelišily v laboratoři ani na záznamech známých tiskových konferencí. A lidé, kteří se o pravidlu předem dozvěděli, neodhalovali lež o nic lépe než ostatní. Kam se člověk dívá, když přemýšlí, tedy o pravdivosti jeho slov nevypovídá.
Mrkání
S lhaním se spojuje i mrkání. Uvádějí se oba extrémy. Lhář může buď nemrkat skoro vůbec, nebo naopak přehnaně moc. V prvním případě může být příčinou nadměrná soustředěnost. Lhář monitoruje výrazy partnera, aby mohl pohotově reagovat. Nepřirozeně časté mrkání naopak může znamenat, že se dotyčný necítí komfortně. Důvodem ale může být i tréma, únava nebo suché oči, takže samotné mrkání lež neprozradí.
Pokud vás řeč očí zaujala, přečtěte si i článek Co prozradí oči?
Specifická gesta
S lhaním se spojují i některá specifická gesta a pohyby. Ani ta ale lež nedokazují, spíš ukazují, že se člověk v rozhovoru necítí dobře.
- Nekongruentní komunikace. Stalo se vám, že vás někdo o něčem přesvědčoval, ale u toho kroutil hlavou? Právě tomu se říká nekongruentní komunikace. Při ní se gestikulace neshoduje s obsahem sdělení. Neverbální komunikace může prozradit, jak se člověk cítí, a neměli byste ji brát na lehkou váhu. O pravdivosti sdělení ale podle výzkumu víc napoví samotná slova. Víc o tom, co tělo prozrazuje, najdete v článku řeč těla a neverbální komunikace.
- Absence zrcadlení. Zrcadlení je podvědomé kopírování postoje a pohybů druhé osoby. Při rozhovoru se obvykle děje samo. Pokud váš komunikační partner nejeví známky zrcadlení, může to, ale nemusí, znamenat, že se v rozhovoru necítí dobře. Otáčení se směrem od vás nebo nezvyklá strnulost mohou být indicií, důvodů pro ně je ale víc než jen lež.
- Ukazování prstem. Míření prstem na druhou osobu bývá v mnoha kontextech chápáno jako útočné gesto. Ukazování ale může být i snaha lháře odvést pozornost od sebe (a od pravdy) na jinou osobu nebo objekt.
Jak spolehlivý je detektor lži
Detektor lži, odborně polygraf, lež ve skutečnosti neměří. Podle přehledu Americké psychologické asociace (APA) z roku 2004 zaznamenává tři projevy vzrušení nervové soustavy, tedy tep a krevní tlak, dýchání a vodivost kůže. Z toho, jak se mění při různých otázkách, pak vyšetřovatel usuzuje, jestli člověk lže.
Potíž je stejná jako u řeči těla. APA v přehledu uvádí, že „neexistuje žádný důkaz, že by nějaký vzorec fyziologických reakcí byl jedinečný pro lež.“ Poctivý člověk může být při pravdivé odpovědi nervózní a nepoctivý zůstane klidný. Část úspěchu podle APA stojí na tom, že lidé věří, že test funguje, a proto znervózní nebo se přiznají, přístroj by se tak možná lépe nazýval detektorem strachu.
Výzkumy podle APA ukazují, že polygraf rozliší lež o něco lépe než náhoda, ale s výraznými chybami na obě strany. Může označit nevinného za lháře a lháře nechat projít. Test jde navíc obelstít, třeba jednoduchými pohyby nebo léky, které mění míru vzrušení. Soudy včetně Nejvyššího soudu Spojených států proto polygraf jako důkaz opakovaně odmítly.
Hračky a aplikace, které se prodávají jako detektor lži, berte podle nás jen jako zábavu na večírek. Rozhodovat podle nich o důvěře ve vztahu nebo v práci nemá smysl.
Co funguje lépe než sledování řeči těla
Část výzkumníků se proto přesunula od pozorování těla k tomu, co člověk říká a jestli to sedí s fakty. Metody níže vznikly hlavně pro policejní výslechy a pojišťovny, jejich princip se ale dá použít i v běžném rozhovoru.
Jistotu nedávají ani ony. Zvyšují jen šanci, že se nespletete, a fungují nejlépe tam, kde se dá něco ověřit.
Nechte člověka vyprávět
Kdo mluví pravdu, má z čeho čerpat, a obvykle tak řekne víc. Aldert Vrij to v roce 2016 shrnul větou „Lidé, kteří mluví pravdu, bývají často podrobnější než lháři.“ Lháři podle článku CNN naopak říkají co nejméně. Nejlepší proto je položit otevřenou otázku a nechat druhého mluvit, bez přerušování a bez nápovědy.
Psycholog R. Edward Geiselman z Kalifornské univerzity v Los Angeles ve stejném článku CNN upozornil i na tempo. Lhář si podle něj může otázku zopakovat a mluvit pomalu, aby získal čas, a jakmile má příběh hotový, zrychlí. „Lidé, kteří mluví pravdu, výrazně nemění tempo řeči uprostřed jedné věty,“ uvedl. I tohle je ale jen vodítko, ne důkaz.
Přidejte myšlenkovou zátěž
Lhaní je pro mozek náročnější než pravda. Lhář si musí hlídat, co už řekl, sledovat reakce druhého a přitom působit přirozeně. Vrij a jeho kolegové v roce 2008 v časopise Law and Human Behavior ukázali, že když lidé vyprávěli událost pozpátku, od konce k začátku, objevilo se u lhářů víc znaků lži. Policisté, kteří záznamy sledovali, pak lež odhalovali lépe.
V běžném rozhovoru stačí méně. Ptejte se na věci, na které se člověk nemohl připravit, třeba co bylo hned předtím, kdo seděl vedle nebo jak to vypadalo na místě. Kdo událost zažil, odpoví i na nečekanou otázku. Kdo si ji vymyslel, začne improvizovat a v příběhu přibydou mezery.
Hlídejte si ale, aby se z rozhovoru nestal výslech. Pod tlakem znejistí i člověk, který nic neprovedl, a jeho nejistota pak snadno vypadá jako přiznání.
Hledejte ověřitelné detaily
Přístup, se kterým přišla Galit Nahari z izraelské Bar-Ilanovy univerzity spolu s Aldertem Vrijem z univerzity v Portsmouthu, vychází z toho, že lhář chce působit věrohodně, ale nechce uvádět nic, co by šlo zkontrolovat. Mluví proto o pocitech, myšlenkách a obecných věcech, zatímco člověk, který mluví pravdu, zmíní jména, místa, účtenky nebo zprávy. Podle Vrije platí, že „lidé, kteří mluví pravdu, uvádějí víc ověřitelných detailů než lháři.“
V pokusu Adama Harveyho a kolegů z roku 2017 s 80 výpověďmi o pojistných událostech rozlišila tato metoda pravdivé a vymyšlené výpovědi v 65 % případů. Když lidé předem slyšeli ukázkovou výpověď plnou kontrolovatelných detailů, vzrostla přesnost na 90 %. Pro osobní život z toho plyne jednoduchá věc. Nezáleží jen na tom, kolik detailů člověk řekne, ale jestli by se daly ověřit.
To neznamená, že máte každé tvrzení svých blízkých prověřovat. Jde spíš o to, čeho si v příběhu všímat, když už podezření máte.
Porovnejte příběh s tím, co víte
Ve skutečném životě se lež většinou neprozradí v okamžiku, kdy zazní. Hee Sun Park, Timothy R. Levine a jejich kolegové v roce 2002 požádali lidi, aby popsali lež, kterou kdysi odhalili. Většina popisů se týkala důkazů nebo přiznání, ke kterým se došlo někdy otázkami a někdy samo od sebe. Levine z toho podle shrnutí jeho práce z roku 2015 vyvozuje, že klíčovou roli hrají motivy, důkazy a přiznání.
Proto má větší cenu nesrovnalost s tím, co víte, než nervózní pohled. Když vám někdo řekne, že byl celý večer doma, a vy jste ho přitom potkali ve městě, máte konkrétní věc, na kterou se můžete zeptat. Ptejte se klidně a bez obviňování.
Zaručený návod?
Neverbální komunikace může být často zavádějící. I když znáte všechny triky a vychytávky, jak podle ní lháře poznat, nemůžete je brát za bernou minci. Pomůže pár klidných doplňujících otázek, díky kterým získáte konkrétní nesrovnalost, na kterou se můžete zeptat.
Někdy napoví také intuice, ale ani na tu se nelze spolehnout. Pokud zkombinujete doplňující otázky, ověřitelné detaily a to, co sami víte, máte větší šanci se nemýlit. Stoprocentně ale nefunguje žádná z metod, a proto je lepší se ptát než obviňovat.
Jak reagovat, když zjistíte, že vám někdo lže
Než začnete jednat, rozlište, o jakou lež jde. Milosrdná lež o tom, že vám chutnalo, je něco jiného než lež o penězích, práci nebo vztahu. U drobností často stačí mávnout rukou, u lží, které vás poškozují, má smysl to řešit.
- Počkejte, až vychladnete. Rozhovor v afektu končí obviňováním a druhý se začne bránit místo toho, aby vysvětloval.
- Mluvte o konkrétní nesrovnalosti, ne o povaze člověka. Věta „Minulý týden to znělo jinak, můžeš mi vysvětlit, jak to bylo?“ funguje lépe než „Ty jsi lhář“.
- Dejte prostor k vysvětlení. Nesrovnalost může mít nevinný důvod, třeba omyl, špatnou paměť nebo nedorozumění.
- Řekněte, co lež způsobila vám. Například že ztrácíte jistotu a potřebujete, aby se to neopakovalo.
- Stanovte hranici. Když se lež opakuje, řekněte předem, co uděláte, a pak to dodržte.
Pokud vás druhý místo vysvětlení přesvědčuje, že si věci pamatujete špatně, nebo vám vyčítá, že jste podezíraví, zpozorněte. Může jít o manipulaci. Typické postupy rozebíráme v článku věty a taktiky manipulátora a zpochybňování vaší paměti v článku o gaslightingu.
Když máte podezření, že vám lže partner
Lež ve vztahu bolí víc než lež od cizího člověka, protože partnerovi obvykle věříte automaticky. Když se ale jednou objeví podezření, začne se všechno jevit jako důkaz. Pozdní příchod, kratší zpráva nebo pohled stranou pak snadno potvrdí to, čeho se bojíte. Mysl si v takové chvíli vybírá jen to, co do obavy zapadá, a o takových kognitivních zkresleních píšeme samostatně.
Žádný jednotlivý znak z tohoto článku proto o nevěře ani o jiné lži nic nedokazuje. Mnohem víc řekne dlouhodobý vzorec, tedy příběhy, které do sebe nezapadají, sliby, které se opakovaně nedodržují, a vysvětlení, která se mění podle toho, co zrovna víte.
Proč nesledovat partnerův telefon
Tajné procházení telefonu, čtení zpráv nebo sledování polohy může vypadat jako rychlá cesta k pravdě. Ve skutečnosti porušíte soukromí druhého a důvěra mezi vámi utrpí bez ohledu na to, co najdete. Z člověka, který chtěl znát pravdu, se navíc stane ten, kdo sám něco tají.
Pokud máte pocit, že bez kontroly partnera nevydržíte, je to samo o sobě signál, že vztah potřebuje otevřený rozhovor, případně pomoc odborníka. Jak se zbavit potřeby kontrolovat, popisujeme v článku jak přestat žárlit.
Jak o tom s partnerem mluvit
Vyberte klidnou chvíli, kdy nikdo nespěchá. Začněte tím, čeho jste si všimli, a ne tím, co si myslíte, že to znamená. Například větou „Minule jsme se bavili o víkendu a včera to vyznělo jinak. Můžeme si to vyjasnit?“ Otevřená otázka dává prostor pro vysvětlení a nikoho předem neodsuzuje.
Za lež odpovídá ten, kdo lže, ne ten, kdo byl oklamán. Nemusíte se proto vyčítat, že jste věřili. Pokud se lži ve vztahu opakují, partner o nich odmítá mluvit nebo se po rozhovoru nic nezmění, může pomoct párová terapie nebo psycholog. Kdy se na něj obrátit, popisujeme v článku kdy navštívit psychologa. Jak důvěru postupně obnovit, najdete v článku 8 tipů, jak vybudovat důvěru ve vztahu.
Pokud lži provází kontrola, ponižování nebo strach z partnera, nejde už jen o nepoctivost. Projděte si znaky psychického týrání a nebojte se obrátit na odbornou pomoc.
